Lucie se ptá:

Dobrý den. Moje otázka - dokáže žít muž život bez dítěte ?? Mám přítele (35let, mně je o rok víc), žádné děti nemá a tvrdí že ani žádné nechce. Prý už by to byl zásah do jeho soukromí a pohodlí (má spoustu koníčků a zálib). Já už dítě mám z předchozího partnerství a žádné další děti nechci. S přítelem máme moc hezký vztah, moc mi na něm záleží a tak bych chtěla vědět, jestli opravdu pro chlapa není problém prožít život bez potomka, protože touha po dítěti, mého minulého partnera, byl jedním z důvodů rozchodu. Přeji hezký den a děkuji za odpověď.

Milá Lucie, chlapi jsou v něčem stejní jako ženy. Není toho moc, v čem se podobají ve své psychice, ale tohle je jedna věc. Určitě znáš ve svém širším okolí i ženu, která nechce mít děti, nebo bez nich žije jakž takž v pohodě celý život. Je to však dle mého názoru výjimka - než pravidlo. Stejné je to i s chlapama, myslím. Přirozené i pro chlapa je dítě mít. Následovníka, pokračovatele rodu - jakkoliv tomu řekneš. Dnes se již ani muži nehrají na to, že to musí být potomek mužského pohlaví, jak to bylo dlouhá staletí od řecké Sparty až po naše Habsburgy - není k tomu už historický či společenský důvod, jako to bylo za přemyslovců, slavníkovců apod. A tak se možná i o to raději maznáme i my chlapy s našimi dcerami – jsou nám totiž stejně blízké - někdy možná i bližší, než naši synové, z kterých přece jen si přejeme, aby vyrostli silní a tvrdí mužové – jak si to většina mužů myslí o sobě samých... A tak jsme na ně sem tam trochu nebo jen naoko přísnější. Ale věříme, že to jednoho dne rovněž pochopí, a budou nám za to vděčni... Když tedy budu mluvit o této statistické většině mužů, můj názor je jednoznačný. I muž potřebuje děti. Potomstvo. Když jej nemá - a při tom už má čas na to, aby je měl (taky mu tikají biologické hodiny, nemysli, že ne) a dokonce má i partnerku, která mu je nedává – odchází od ní dříve nebo později. Možná, pokud je seriozní, až po mnoha a mnoha pokusech (i umělého oplodnění apod.) které se svojí láskou, partnerkou zkusil, aby to dítě počali. Ti, ještě silnější, a snad sensitivnější muži, jsou ještě ochotni (pokud se na tom shodnou s partnerkou) dítě i adoptovat... Pokud to ovšem vše zlyhá, zdá se, že jim nezbude nic jiného, než svojí partnerku opustit. Právě kvůli tomu, že to dítě nemají - ale chtějí... Předsudek je dnes asi na straně mužů stále takový, že „je to žena, která nemůže mít dítě“ (i když jak víme, už to zdaleka není pravdou...), a proto se muž i nadále pokusí hledat „samici“, z kterou by to dítě mohl ještě mít... Je jeho touha po potomstvu větší než láska k ženě? Na to ať Ti už odpoví nějaký fundovaný odborník... Druhou otázkou je pak věk. Víš asi i sama, že čím je člověk starší, tím hůře se přizpůsobuje, mění své zvyky, návyky. Určitě je i u jednotlivých mužů (ale stejně i žen) věk, doba, čas, kdy po více či méně pokusech - prostě rezignují na potomstvo. Dřív či později (navíc mnohdy oslabeni léty zbytečného úsilí...) se stanou příliš pohodlní na to, aby jim pak dítě už změnilo „zaběhnutej život“ do kterého se už mezitím dostali. Stereotyp, který se jim už zalíbil... Je to ovšem boj vevnitř, v nich samých, dokud se tak stane. Kratší nebo delší. Stále však mluvím o lidech, co původně děti chtít měli... Zůstávají v něčem už pak dále ale navždy nenaplnění... Z velké části toho, co jim život měl dát - a z nějakého důvodu nedal. Dle mého laického názoru to více či méně zanechá jizvu v jejich duševním životě po celý zbytek života, jakkoliv si budou myslet nebo říkat nahlas všem kolem - že to tak není. Že jsou v pohodě... Své vnitro však neošálí... Teď k těm ostatním mužům. Těm, kteří dítě mít vůbec nechtějí. Myslím, že je to výjimka stejně tak, jako albín - taky jej potkáš jenom jednou za deset let na ulici. Ani muž není na světě proto, aby si tahal po celý život kačera - místo kočárku, nebo se vrtal v motorech, běhal za ženskejma po barech, či si jen užíval na tenisovém či squashovém kurtu, nebo byl zavrtán ve výzkumu toho či onoho jenom... I ten „vědátor“ nebo playboy si nakonec přeje dítě a něco pro to začne dělat... I my muži, většina z nás, jsme stejně jako ženy stvořeni – i ve své psychice – k rodinnému životu v moderním slova smyslu. Chceme být součástí "rodinné smečky". A rodina = dítě nakonec stejně, aby byl naplněn vztah lásky dvou lidí až do konce... Ještě se zmíním o jiném aspektu, který sice není náplní Tvého dotazu - ale možná Ti pomůže dokreslit obrázek muže, jak jej alespoň vnímám i já. Znám několik mužů, z Česka - ale i ve světě - kteří nemají možnost z nějakého důvodu být se svými už narozenými dětmi, ani v osobním, ani jakýmkoliv jiném kontaktu. Ti muži - otcové - jsou ochotni udělat cokoliv, jen aby se tento stav změnil. A oni mohli naplnit své otcovství. Proč to dělají? Odpověď již nechám na Tobě, je to na hodně tlustou knížku. Ale těch je už dnes dost, pokud by Tě i tato téma zaujala, námatkou mě napadá knížka Richarda Warshaka „Divorce Poison“ (v českém překladu „Rozvodové jedy“) kde se i o této témě zevrubně diskutuje. Více o autorovi najdeš na www.warshak.com. Moje konečná odpověď Tobě proto zní: Nedokáže.