Nepíše se mi to snadno. Myslím totiž, že lidé si mají svého nadání vážit. A rozvíjet ho nehledě na svůj bezprostřední zisk. Protože je to dar. A dary se nemají zahazovat...Ale mé osobní zkušenosti hovoří trochu jinak. Posuďte sami.

Mám doma geniálního manžela a chytré děti. Jednu dobu jsem vážně propadla představě, že budou taky geniální. Vykazovaly jisté znaky vyjímečnosti, ale s tím vás dnes nebudu zatěžovat.V Čechách existovalo tou dobou pouze jediné psychologické pracoviště, které se touto problematikou zabývalo. A na něj se vypravil se synem můj muž. Ale vrátil se rozladěn. Místo, aby rady dostával, musel je poskytnout! Jak získat grant, jak na úředníky, co má vlastně paní psycholožka dělat. Jak typické pro geniální muže!

Poté jsme se obrátili na Slovensko. Tou dobou tam již několik let existovala speciální škola pro talentované děti a výzkumné pracoviště, které se těmito dětmi zabývalo. Byli jsme pozváni na letní tábor pro nadané a handicapované děti. Moc se mi to spojení líbilo! Vedle vozíčkářů i chytré děti, jejich rodiče a celý štáb lidiček, který se o nás staral. Měli jsme bohatý program, učení i zabavu. Pozorovat malé génie bylo zvláštní. Věděli skoro všechno, ale hrát spolu si moc neuměli. Malí dospělí...

Nejvíc mě zaujal osmiletý chlapec z Prahy. Znal všechno o vesmíru, planetách i hvězdách. Mohl by si vyprávět i s panem Grygarem, ale měl své tajné trápení, malé i velké příhody během dne, co mívají úplně malé děti. Jeho rodiče už byli zvyklí, maminka třikrát denně chlapce převlékla, vyprala prádlo a šlo se na školu. V Praze stejně nechodila do práce, aby měla víc času na dítě. Rozvíjet jeho talent. Bylo to moc smutné a neuměli jsme jí pomoci. A tenkrát jsem se rozhodla, že moje děti nebudou geniální. Že bohatě stačí, když budou jen chytré.

A když někdo dospělý o sobě sám prohlásí, že je geniální, hned si na ten příběh vzpomenu a napadne mi, jestli on se náhodou ještě dnes...nebo včera...