Nebylo mi ještě padesát, když mě opustil manžel. Odešel za jinou, mladší ženou. Obě dcery v té době studovaly vysokou a domů jezdily jen na víkendy. Cítila jsem se opuštěná a zrazená, moje sebevědomí kleslo na nulu. „Mami, tak s námi zkus komunikovat přes počítač, je nevyužitý když tady nejsme,“ naváděly mě. Počítač, to bylo naše vítězství, bývalý manžel si ho chtěl odnést, ale holky ho umluvily, že ho nutně potřebují ke studiu. Tak jsem to s jejich pomocí zkusila a brzy jsem se naučila chatovat, a to nejen s nimi. Dlouhé zimní večery byly náhle při povídání s různými lidmi daleko příjenější. A s jedním mužem jsme si docela padli do noty - měli jsme hodně společných zájmů, líbili se nám stejné věci, hodně jsme se spolu nasmáli. Jednoho dne napsal: „Pojedu přes vaše město, mohl bych vystoupit z vlaku a dát si s vámi společně kávu.“ Proč ne, byla jsem také zvědavá jak vypadá. Bylo to přes týden, holky odjely do školy, po návratu z práce jsem měla dost času. Nijak zvlášť jsem se na tu schůzku nepřipravovala, žádné stahovací prádlo a superdokonalé líčení. Pocit naprosto zbytečné osoby mě totiž stále neopouštěl a na nějaké erotické harašení jsem neměla ani pomyšlení. Když vystoupil z vlaku, nepodlamovala se mně kolena, připadal mi jako úplně normální chlap. A navíc jsem věděla, že je ženatý a má děti... Proseděli jsme spolu skoro celé odpoledne v kavárně a povídali a povídali. O všem možném. O své práci, o životě, o tom co máme rádi. Citovali jsme si úryvky z knih, probrali jsme i politiku, prostě jsme si moc rozuměli. Když přišla řeč na hudbu a mého oblíbeného Jarka Nohavicu, zalitoval, že jeho poslední CD ještě neslyšel. „Ale já ho mám doma, a mám to kousek,“ vyhrkla jsem..Asi mi to nebudete věřit, ale já jsem v té chvíli vážně myslela jen na tu hudbu. Až do poloviny cédéčka to šlo. Seděli jsme vedle sebe a poslouchali. Pak mě vyzval k tanci. Lehce jsme se pohybovali v rytmu hudby, cítila jsem jeho ruku na svém pase, a najednou jsem si všimla, že je to velmi přitažlivý muž. Podívala jsem se mu do očí a četla v nich touhu. Až se mi zatočila hlava. Můj rozum se bránil, ale ten okamžik byl neskutečně krásný. Ani jeden, ani druhý jsme nikam nespěchali, všechno trápení zmizelo, byli jsme tu jen on a já. Po oboustranných rozpacích a překonání studu následovalo nádherné milování, dlouhé a něžné, dosud jsem snad takové nezažila. Oba jsme věděli, že tato chvíle se nebude opakovat. Že odjede a už se neuvidíme. Doprovodila jsem ho k vlaku a rychle odvrátila tvář, aby si nevšimnul slz, které se mi draly do očí.

Možná se vám bude zdát tento příběh smutný, bez happy-endu. Ale opak je pravdou. To odpoledne se mi vrátilo sebevědomí. Už si nepřipadám stará, opuštěná, nemožná. Jsem tady a žiju a.ještě mě určitě čeká spousta nádherných zážitků. Děkuji ti , lásko. Zklamalo by mě, kdybys chtěl opustit svou rodinu. Mezi námi to bylo jako když letí meteorit, jasně se rozhoří a navždy vyhasne. Ale vy patříte k sobě. A já už taky o někom vím...

Dana, 50 let
Čas na lásku č. 2/2005

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy" Co je těší a co trápí" Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti" To vše najdete každý pátek v časopisech NAPSÁNO ŽIVOTEM a ČAS NA LÁSKU plných skutečných životních příběhů.

A navíc rady MUDr. Plzáka, partnerské taroty na míru, skvělé tipy na hubnutí, recepty, křížovky o ceny a od Nového roku spousty novinek.