Celoročně je pro veřejnost volně přístupná zřícenina našeho nejstaršího kamenného hradu Přimda. Najdeme ji v severní části Českého lesa. Tyčí se nad stejnojmenným městečkem v okrese Tachov, nedaleko našich hranic s Německem.

Právě i poloha tohoto raného představitele románské hradní architektury u exponovaných hranic  hrad kdysi předurčila jako významný strategický bod obchodních cest mezi Prahou a Plzní a dále do Horní Falce.

Přimda: foto Petr Matura

Již od roku 1126 patřila Přimda jako důležitá pohraniční pevnost českým panovníkům. Hrad však sloužil rovněž i jako celnice a také vězení pro neposlušné příslušníky panovnického rodu. Ve svém mládí zde byl nějaký čas přinucen strávit též například i pozdější král Přemysl Otakar II.

Královský hrad byl v pozdějších dobách často zastavován. V dobách jeho největší slávy se hrad skládal ze dvou částí, dolního a horního hradu s obrannou věží, hradbami a příkopem. Panství však bylo postupně rozprodáváno a pustlo, a to až do 17. století, kdy se již hrad stává neobyvatelným.

V ruinách hradu si dnes můžeme prohlédnou ještě stále poměrně mohutnou hranolovou věž z lomového kamene, tzv. donjon, původně z poloviny dvanáctého století. V přístavbě u věže je dodnes velice dobře znatelná, velmi vzácně dochovaná středověká toaleta, tzv. prevét, vůbec nejstarší u nás.

Legend a pověstí o Přimdě existuje hned několik. Kdysi dávno prý dal hrad vystavět Albert markrabě vysokohradský. Ten unesl Helenu, dceru císaře Jindřicha zvaného Ptáčník. Dívku chtěl ukrýt na tajném místě, a tak svolal mnoho dělníků, kterým za vybudování utajeného hradu slíbil vysokou odměnu. Podmínkou však bylo, že nikdo nesmí opustit staveniště, dokud hrad nebude zcela hotov.

Když byly práce ukončeny, uspořádal markrabě hodokvas. Dělníci se usadili u dlouhého stolu a začali v hodování. Tu se však markrabě začal modlit tak vroucně, až povstal. Dělníci podle jeho příkladu následně učinili totéž. V ten okamžik však markrabě spustil skrytý mechanismus a všichni dělníci skončili po desítkách metrů dlouhém pádu v hluboké jámě pod hodovní místností... Další legenda vypráví, že hrad pak údajně objevil rytíř Příma, který za své služby knížeti Oldřichovi směl hrad pojmenovat po sobě. Tak hrad zřejmě získal své jméno Přimda.

Přimda: foto Petr Matura

Hrad Přimda měl během své historie mnoho pánů. Od roku 1289 do roku 1295 měl Přimdu v držení jakýsi Dětřich Špaček z Kostelce. Spolu s fojtem z Plavna vydrancovali nedaleký klášter ve Waldsassenu, a tak papež Martin IV. nad nimi nařídil dohled. Vypráví se, že hradní pán Špaček byl chamtivec, neurvalec a násilník, postava natolik záporná, že po smrti nedošla klidu a dodnes prý musí v hodině duchů ve zřícenině strašit v podobě černého rytíře.

Možná však panu Dětřichovi jeho již staletí trvající, dlouhý trest zpříjemňuje konverzace s bílou paní, která se prý někdy zjevuje v jedné hradní skalní dutině. V 15. a 16. století hrad drželi páni ze Švamberka, kteří poddané sužovali a činili jim mnohá příkoří. Jednoho dne se manželka hradního pána vydala za starou felčarkou do lesa, protože se jí krátce před porodem přitížilo. Bohužel však potratila, možná i jako trest za chování rodu, a dítě zahrabala za hluboké noci mimo hradní zdi. Její duch nenašel pokoje. Dodnes se prý údajně toulá v podobě bílé paní v okolí hradu, kde vzdychá, pláče a lamentuje nad svým dítětem, které ztratila.

Jak tomu často dříve bývalo, nedaleko hradu Přimda, na vyvýšeném místě, kdysi stávala rovněž i šibenice. Stopy po ní jsou zde patrné dodnes. Je tedy velice pravděpodobné, že i na tomto místě bloudí dosud nespasené duše bývalých, zde ztrestaných nešťastníků...

napsal Petr Matura

zdroj: internet, redakce