Divoká honba, fenomén, jenž do dnešních dnů uniká svému pravému odhalení

„Divoká honba“ bývá často nazývána též „štvanice“. Někteří lidé věří, že se jedná o skupinu lovců, kteří zahynuli při lovu - a nyní se jako prokleté duše zjevují lidem. Další zase tvrdí, že jde o vojáky, kteří jsou kvůli svým zlým skutkům odsouzeni k věčnému utrpení v podobě nekonečných bitev…

Peter Nicolai Arbo, Aasgaardreien, 1872, zobrazení skandinávského podání Divoké honby / Wikimedia Commons, Public domain

Honbu obvykle vede chmurná postava ve vlajícím havraním plášti, většinou nazývaná „divoký lovec“, někdy též „divoký myslivec“. Jednat se však prý údajně může i o rytíře a vzácně rovněž také o prokletého bývalého zámeckého či hradního pána; občas mívá tento ústřední lovec na sobě ohnivý oděv, obvykle však nosí temné barvy.

S tímto fenoménem se můžeme setkat i v nejrůznějších evropských pověstech, kde označuje skupinu démonických bytostí, často považovaných za duše zemřelých či lovce, které se se svým vůdcem prohánějí po obloze nebo po zemi, a to nejčastěji v noci. Víra v tuto honbu je pravděpodobně germánského původu, ale pronikla i do kultury keltské, slovanské a románské. 

V našich zemích jsou pověsti tohoto typu častější v Čechách než na Moravě. Například u Kostelce nad Černými Lesy vedl prý honbu divý muž, ve starších zdrojích zobrazovaný s ohnivě rudou kápí, obličejem hnědým nebo snad i se strukturou stromové kůry - a místo vousů měl prý údajně dubové větévky.

V červnu 1890 a v říjnu 1895 byly tyto divoké události zaznamenány na Ještědu. Měl se zde prohánět pekelník nebo jiný černý noční jezdec, jenž tady se smečkou ohnivých psů štval před sebou bílého jelena se zlatým křížem mezi parohy; stromy se tu lámaly jako sirky, stejně tak, jako rovněž i původní dřevěný kříž, který kdysi stával na vrcholu Ještědu.

Skupina ochránců přírody v Kašperských horách pomáhala při likvidaci polomů. Tábořila na mýtině vysoko ve stráni; uprostřed letní noci však všechny vyděsil strašidelný zvuk – měli pocit, že se na jejich stany žene splašené stádo zvěře; slyšeli zřetelně sílící zvuk dusotu kopyt; hluk se přehnal těsně kolem nich a zanikl v údolí. Jednalo se snad též o jízdu věčné honby?

Někdy se v těchto souvislostech mluví i o mocné víle nebo snad čarodějnici Běle či Vele, která vedla honbu ve společnosti velkého černého psa. Možné kořeny tohoto podání lze zřejmě najít v legendách o bohyni Freye, jež jezdila na divokém praseti, potulovala se po nocích a její družinu tvořili válečníci, padlí v bitvách.

Existují rovněž i teorie, že lze tuto divou jízdu také vyvolat; skupina Bratrstvo vlků, společnost mladých romantiků, snažící se oživit a obnovit starogermánské rituály, se prý jednou setkala na Šumavě, aby tu oslavila tradiční svátek, v jehož rámci uspořádali noční rituál k uctění divoké honby; skupina mužů v černých pláštích na černých koních byla údajně připravena sehrát roli přízračných lovců při vyvrcholení sakrálního dramatu. Koně však byli postupně čím dál neklidnější, odmítali povely a nakonec se splašili a utekli zpět do stájí. Kronikář skupiny uvedl, že se strhlo krupobití, které zlikvidovalo tábor a zcela zpustošilo okolí, avšak i přesto byl obřad veden dále. Z osmdesáti účastníků ale na místě vzhledem k velice zneklidňujícím událostem vydrželo jen osm...

napsal Petr Matura

zdroje: cs.wikipedia.org, pekelne.webnode.cz, strasidlopis.estranky.cz, otomar-knihy.webnode.cz