Ďábel, čert a krampus. Rohatá, nebezpečná stvoření, nebo jen fascinující fenomén

Ďábel je postava, která ztělesňuje zlo. Napříč náboženskými systémy představuje však nejen hrozbu, ale i fascinující úkaz. V různých náboženstvích, jako je křesťanství a islám, je to bytost považovaná za nezávislou a nadpřirozenou. Všechno zlo není vždy představováno jako jediný ďábel, ale příležitostně se objevuje i mnoho ďáblů v podobě zlomyslných démonů, kteří jsou zpravidla podřízeni nejvyššímu ďáblu.

Od svatého Augustina právě již křesťanské tradice dále nerozlišují mezi ďábly a démony. Nejvyšší ďábel se také nazývá Satanem nebo Luciferem. Ďáblové jsou považováni za padlé anděly, kteří se vzbouřili proti Bohu a byli svrženi z nebe na zem. Symbol ďábla z hlediska psychoanalýzy představuje sexuální pud a vůbec divoké přírodní síly. V ruských legendách a v pověstech vystupuje pak jako pokušitel mnichů, poustevníků a zbožných lidí nebo jako podněcovatel sebevrahů, které si prý po jejich smrti osedlává jako koně...

O některých náboženských sektách se předpokládalo, že s ďáblem komunikují. Týkalo se to  například katarů. Víra v ďábla byla zejména za středověku velmi silná. Například německý církevní reformátor a zakladatel luteránství Martin Luther (1483-1546) tvrdil, že často vídával ďábla a jednou prý po něm dokonce na starobylém středověkém hradě Wartburgu hodil kalamářem, neboť mu ďábel údajně bral a louskal oříšky. Stalo se tak, když se zde Luther skrýval jako „mladý šlechtic Jörg“ v letech 1521-1522. Německý hrad v severozápadním cípu Durynského lesa mu tehdy poskytl azyl před pronásledováním církví.

Ve slovanském folkloru bývá pak ďábel či jemu podobná bytost někdy označována i jako čert. 

Český jazykovědec Václav Machek spojoval slovo „čert“ s bylinou čertkus luční, která je v souvislosti s čertem zmiňována i v Mattioliho herbáři z 16. století. Podle českého archeologa Zdeňka Váni souvisí prý zase slovo „čert“ s rytím čar a čarováním.

Čerta si kromě pohádek spojujeme především s prosincovým doprovodem svatého Mikuláše. Zejména v Rakousku a v Bavorsku se zase můžeme setkat s původně alpským strašidlem jménem krampus. Je to chlupatá postava s rohy, dlouhým vyplazeným jazykem a místo jedné nohy má kopyto. Po horských vesničkách a městech chodí většinou od listopadu až do ledna. Trestá a odnáší zlobivé děti, čili plní podobnou funkci jako naši čerti doprovázející Mikuláše. Tato starověká tradice, která vznikla v rakouských Alpách, se odtud postupně rozšířila do celého Rakouska a následně i do okolních zemí.

Krampus bývá ale dále také zobrazován, jak pronásleduje vnadné ženy, které jsou dobře vyvinuté v horních partiích. Autoři takových dílek těží zřejmě právě z tradičně zažité představy ďábla jako původce všemožných neřestí...

napsal Petr Matura

zdroje: cs.wikipedia.org, primanapady.cz, kdojeto.superia.cz, lifee.cz