Prastaré kořeny dávných rituálů magické Noci ohně

Staří Keltové v závěru měsíce dubna pořádali slavnost za nově započatou světlou část roku, které říkali Beltain. Během Beltainu druidové v posvátných hájích údajně zapalovali ohně, o kterých se říkalo, že mají očistnou sílu, jež dokáže vypálit všechno staré, co má odejít spolu s končící zimou. Přes tyto ohně lidé skákali a mezi dvěma ohni vodili rovněž i svůj dobytek. Slované na našem území pak prováděli rituály, které byly velmi podobné těmto keltským zvykům. Beltainu však říkali „Noc ohňů“. Oslavovali tak svého ohnivého boha Radegasta nebo také Svarožice.

foto / Pixabay

Pálení čarodějnic neboli filipojakubská noc z 30. dubna na 1. května bývá nazývána rovněž i „Valpuržina noc“. Toto pojmenování pochází z Německa, kde se od 9. století setkávali kněží na hoře Brocken na památku Walpurgy, anglické misionářky, jež byla upálena a v roce 870 prohlášena za svatou.

Pověsti o čarodějnických sabatech, které v našich zemích měly probíhat mimo jiné na známém vrchu Petrovy kameny v moravském pohoří Hrubý Jeseník, mají svůj původ velice pravděpodobně v dávných pohanských rituálech, kdy lidé na oslavu jara a plodnosti pořádali orgie a v jejich průběhu zcela jistě bývali posilněni nějakou obdobnou látkou, jakou obsahovaly rovněž i středověké čarodějnické masti z blínu, durmanu nebo rulíku. Právě tyto rostliny totiž mají kromě halucinogenních též i afrodiziakální účinky…

Pod vlivem nechvalně známých skutečností z období středověku se do dnešních dnů dochovala Noc ohňů zejména jako upalování čarodějnic a obrana před jejich nečistou mocí. Lidé večer před touto nocí zabedňovali stavení, vše kropili svěcenou vodou a i dalšími jinými úkony se ochraňovali před domnělými čarodějnicemi.

Čarodějnické procesy bohužel neminuly ani české země, i když u nás v porovnání se světem nebylo toto řádění takové, s výjimkou Šumperska a Jesenicka, kde bylo upáleno asi dvě stě žen. K posledním procesům zde došlo v roce 1696.

Za zřejmě nejznámějším „honem na čarodějnice“ se musíme vydat do Salemu a vrátit se do roku 1692, kdy už se evropské ženy naopak církevních inkvizitorů bát pomalu přestávaly. V tehdy naprosto puritánském prostředí propuklo nevyvratitelné přesvědčení, že se mezi místními obyvateli nachází samotný Ďábel.

Vše se točilo zejména kolem kauzy takzvaných posedlých dětí. Dvě místní dívky doma zkoušely v té době běžnou formu lidového čarování, a to tzv. „Venušinu sklenici“, kdy se sklenice naplnila vodou a následně do ní byl vložen vaječný bílek, z jehož tvaru se pak zjišťovala například povaha budoucího povolání, životní partner a podobně. A právě toto „čarování“ mohlo prý spustit jejich posedlost Ďáblem...

Na počátku roku 1692 se děvčata údajně začala chovat velice zvláštně. Dívky dostávaly nevysvětlitelné záchvaty, při kterých příšerně křičely, vydávaly podivné skřeky, házely nejrůznějšími předměty a propadaly křečím. Byly doslova alergické na modlitby a předčítání z Bible. Lékaři tehdy vyloučili jakoukoliv z fyzických nemocí, na kterou by znali lék. Ostatně, o co se tehdy mohlo jednat, nevíme přesně dodnes. V minulém století odborníci poukazovali například na možnou spojitost mezi skutečně podivným chováním dívek a konzumací toxických alkaloidů, obsažených v námelu, které vyvolávají halucinace. Avšak je toto vysvětlení skutečně zcela uspokojivé?

napsal Petr Matura

zdroje: cs. wikipedia.org, brittanica.com, jeseniky.net.