Krvavé obřady dávných civilizací. K čemu tyto děsivé akty sloužily?

Aztécká i mayská říše jsou do dnešních dnů velkým lákadlem jak pro archeology, tak i pro záhadology. Téměř každý rok přicházejí informace o nových objevech. Tyto velmi vyvinuté kultury  jsou však pověstné zejména svými děsivými rituály, které zřejmě dnes nedokážeme pochopit…

fotogarfie: Freepik

Asi nejznámějším z nich je vyříznutí srdce obětem zaživa. Tento děsivý akt však sloužil jen jako předehra k dalším obřadům. Bezvládné tělo bylo odneseno do zvláštní komory, kde jej kněží položili na břicho a čepelemi z obsidiánu oddělili hlavu od těla. Za preciznost a anatomické znalosti by se nemuseli stydět ani před moderními chirurgy.

V další fázi byla hlava zbavena svalů a kůže, až zbyla jen holá lebka. Do ní po stranách mozkovny vyřízli velké otvory a lebky pak navlékali na dřevěnou tyč jednu vedle druhé. Tyč pak byla připevněna mezi dva dřevěné kůly zaražené před tenochtitlanskou pyramidu Tempo Mayor.

Pohled to musel být hrůzný, neboť lebky zabíraly obrovskou plochu a tyčily se do výše pěti metrů.

Tato zeď se nazývala tzompatli a bylo na ní až 130 tisíc lebek.

Když pak postupem času lebky padaly na zem, Aztékové je slepovali maltou do tvaru dutého pilíře o výšce nejméně dva metry a průměru pěti metrů. Před pyramidou se tak nacházely dva takové hrůzné pilíře smrti. V roce 1519 Tenochtitlan obsadili Španělé a rozhodli se město zničit. Na jeho troskách vyrostlo dnešní Mexico City. Časem se tak na věže z lebek zapomnělo. Do roku 2015 se dokonce věřilo, že jde jen o jakousi pověst.

Při nové výstavbě za hlavní městskou katedrálou archeologové skutečně našli spodní část jedné z věží lebek a také zbytky tzompatli. Výzkum zatím potvrzuje, že zde k obětem docházelo nejméně od roku 1325.

Některé lebky byly upravovány do podoby jakýchsi masek. Aztékové věřili, že lidskými oběťmi nasytí a uspokojí své bohy, bez nichž by nikdy nevyšlo Slunce a zanikl by svět. Budoucí oběti se těšili velké úctě a bylo s nimi dobře zacházeno. Za jejich zásluhy je po smrti mělo čekat výjimečné postavení. Většinou se jednalo o válečné zajatce ve věku do třiceti pěti let. Někteří čekali na obětování několik let. Jaké asi bylo takové čekání na porážku, to už zřejmě naše civilizace nepochopí…

Někdy však docházelo ke skutečně masovému obětování. Aztécký vojevůdce Tizoca v roce 1478 přivlekl 20 000 zajatců do města Tenochtitlánu a obětoval je při zasvěcování nového chrámu.

Aztékové však rozhodně nejsou jediní, kdo s chutí obětovali tisíce lidí božstvům. V mayském městě Chien Itzá našli archeologové podobné provrtané lebky. Mayské oběti jsou dokonce starší o celých 700 let.

Známé jsou například hluboké zatopené jeskyně zvané Cenoty. Najdeme je na Yucatanském poloostrově u původního mayského města Chichen Itzá. Pro Maye byly mytickým vstupem do podzemí. Právě do nich byli vhazovány mrtvoly obětí. Je dnes nepochopitelné, že tyto zatopené jeskyně sloužily i jako zdroje vody.

Freska na západní zdi malého chrámu v peténském San Bartolo zobrazuje čtyři bohy, kteří obětují krev z vlastních genitálií. Tato freska je nejstarší známou mayskou malbou z období 300 -100 př. n. l. To dokládá, že k obětem docházelo v této kultuře už od pradávna. Podle mayské mytologie totiž stvořili bohové lidi z vlastní krve a lidé jsou povinni ji vrátit bohům zpět.

napsal Petr Matura

zdroj: epochaplus.cz, archiv autora