Babinet.cz  /  Tajemno  /  Hrad Pernštejn stále vzbuzuje obdiv. Jak vznikla pověst o tisu, který byl tajemně spojen s osudem hradu

Hrad Pernštejn stále vzbuzuje obdiv. Jak vznikla pověst o tisu, který byl tajemně spojen s osudem hradu

23.4.2021 - redakce Babinet.cz

Na strmém ostrohu nad vískou Nedvědice v jihomoravském kraji trůní hrad vystavený z nedvědického mramoru, jehož název bývá odvozován od medvědího kamene čili jantaru. A jelikož bylo dobovým zvykem poněmčovat jména, zval se Bärenstein, tedy Pernštejn. Mramorový hrad se stal více jak na tři století rodinným sídlem slovutného rodu Pernštejnů, jehož předkové pocházeli z Moravy. Kraji u horního toku řeky Svratky, kde vládli Pernštejnové, se říkalo Zubří zem, neboť měli v erbu černou zubří hlavu se spletenou zlatou houžvi v nozdrách.

fotografie: Pixabay

Pověst o vzniku erbu a hradu Pernštejnů

Za dávných časů pobýval v jednom moravském hvozdu palič uhlí Věňava (Vaněk). Den co den se ze své chýše vydával do lesa za svou lopotou, jež mu dávala jen skromné živobytí. Jednou vracejíce se večer hladov z lesa, těšil se na svou chudobnou krmi. Ledva však dorazil k svému obydlí, spatřil vylomené dveře. Rozhněván vešel dovnitř a jakmile uzřel jen drobky chleba na stole a na zemi, počal lát nezvanému hostu.

Poté co našel vylomené dveře a chlebové drobky i druhý den, rozhodl se rozhořčený Věňava, že zítra ráno do lesa nepůjde, skryje se za chalupou a na toho bídného lotra si počíhá. Netrvalo dlouho a pochvíli zaslechl uhlíř dupání a funění. Vykoukl ze své skrýše a co nevidí, k chalupě se blíží zubr. Než se uhlíř nadál, již zubr rohy vylamoval dveře. Uhlíř nevěřil svým očím, záhy se však vzpamatoval. Jen chvíli zapřemýšlel a pak se rozhodl k činu. Mezitím co si zubr pochutnával v chýši na jeho chlebu, přiblížil se potichu k chalupě. Když jej zubr zavětřil, už bylo pozdě, uhlíř mu svým mohutným tělem zastoupil vchod a pro zubra nebylo úniku.

A jelikož byla chalupa plná zubra, nemohl se ani bránit. Toho Věnava využil, popadl z podlahy u dveří houžev, lapil ho za hlavu a v mžiku mu ji protáhl nozdrami. Poté přemýšlel, co se zkroceným zvířetem. Než v tom jej napadlo, že ho dovede ke králi, jenž zrovna přebývá na knížecím hradě v Brně.

Cestou na hrad jej provázela slova údivu i obdivu. A poté co před králem vytáhl z opasku sekeru a jedinou ranou uťal zubrovi hlavu, byl i samotný panovník jeho udatným činem natolik ohromen, že ho chtěl něčím obdarovat. Vyzval jej tedy, aby vyslovil nějaké přání.

Věńava si za svůj silácký kousek vyžádal svobodu a kousek země. A tak se z poddaného uhlíře stal rázem nejen svobodný pán, ale král mu za jeho udatenství udělil i právo užívat v erbu zubří hlavu s houžví v nozdrách. Věnava nelenil a vrhl se do díla. Na místě, kde stávala chýše, zanedlouho vystavěl hrad, tak počala historie rodu Pernštejnů.

O vzniku Pernštejna se však vyprávěla ještě jiná pověst, která se vázala k mohutnému tisu, jenž roste na hradě.

Za dávných časů nalézal se v končinách jižní Moravy na skalnatém ostrohu dřevěný knížecí dvorec. Dlouhá léta sloužil svým pánům, avšak jednoho dne snad blesk, snad nedbalé počínání s ohništěm zapříčinilo, že jej zachvátily plameny a celý lehl popelem. I poučen touto žalostnou událostí, rozhodl se kníže postavit nové sídlo z kamene. Avšak ukázalo se, že vynositi na strmý ostroh množství kamene potřebného pro stavbu hradu, byla velice svízelná lopota. Do úmoru tahal poddaný lid každý den přetěžké balvany do skalnatého vrchu, stavba hradu však šla kupředu jen malými krůčky.

Jednoho dne přihodila se prapodivná věc. Po cestě kolem vrchu kráčel poutník, zastavil se a pozoroval, jak se poddaní pachtí s těžkými kameny. Zakroutil nevěřícně hlavou a povídá: „Dlouhá léta jsem pobýval ve světě a spatřil ledacos, pročež věřím, že na tomto ostrohu nesvedete postavit hrad.“ Jakmile vyslovil svou pochybnost, obořili se na něj lidé umoření těžkou lopotou: „Však stavíme hrad z kamene a nikoliv z tvé víry!“

„Nuže dobrá,“ pravil poutník a vystoupal do příkrého vrchu, tam zarazil do země hůl, s níž putoval po světě, řka: „Pokud z této suché hole vybují listy a ta v mohutný strom doroste i já uvěřím, že hrad postavíte.“ Lidé jen mávli rukou a dál si poutníka nevšímali. Za pár dní se však stal div divoucí. Na suché holi se zazelenal první pupen a zanedlouho byla obsypána listy. A jak hůl zelenala a mohutněla, přibýval a mohutněl na strmém ostrohu i nový hrad. Se stromem rostla i víra lidí, že se dílo podaří. Poté co suchá hůl dokonala svou zázračnou proměnu a dorostla v mohutný tis i pán hradu pokřtil své dokončené sídlo, jenž Pernštejnem nazval. Od těch dob byl tis navěky spojen s osudem Pernštejna. Stalo se jednou za bouřlivé noci, že se ulomila špice tisu a brzy zrána se i v jedné hradní komnatě prolomila klenba. Dokud tis neuhyne, bude stát i hrad. Pročež páni z Pernštejna, pečovali o strom jako o vzácný klenot.

Naposledy se na začátku dubna roku 2005 stromu ulomila větev a dne 15. dubna 2005 zachvátil část hradu rozsáhlý požár, který zničil hradní sýpku s cenným depozitářem.

 

napsala Hana Formánková R.I.P.

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další články tajemna

Náš tip