Poznejte kostel se skutečnými duchy v Lukové a navštívte i Panenku Skákavou

Kostel svatého Jiří v Lukové najdeme nedaleko Manětína na Plzeňsku, který je známý svým zámkem a v okolí se nachází mnoho zajímavých, magicky působících míst, o nichž ještě bude řeč.

Samotná obec Luková je téměř opuštěná a žije zde jen několik stálých obyvatel.

Historie kostela sahá do 14. století. Za husitských válek byl pobořen a opětovné rekonstrukce se dočkal až v 16. století. Po požáru v roce 1796, kdy ohni nepodlehla pouze sakristie a část presbytáře, byl opět opraven a při přestavbě v roce 1800 byl regotizován. Poslední oprava proběhla v roce 1858.

fotografie: archiv autora

Z mobiliáře kostela, který byl mnohokrát vyloupen, se kromě lavic nic nezachovalo. V interiéru bývaly původně tři oltáře. Hlavní oltář se dvěma pozlacenými sochami sv. Petra a Pavla v životní velikosti nesl obraz sv. Jiří. Boční oltáře byly zdobeny obrazy Spasitele světa a Immaculaty. V kostele se nacházela také renesanční křtitelnice, tesaná z pískovce, a liturgické vybavení.

I když se jedná o historickou a chráněnou památku, kostel chátral a dodnes je v kritickém stavu. Na lepší časy mu začalo svítat až v roce 2012. Tehdy student Fakulty designu a umění na ZČU Jakub Hadrava v rámci vypracování své bakalářské práce umístil do kostela dvaatřicet stojících a sedících sádrových postav, které představují postavy sudetských Němců, kteří ve vesnici dříve žili.                                    fotografie: archiv autora

Sochy byly vytvořeny na živých lidech, podle kterých byly udělány odlitky. Proto sochy působí velmi autenticky a návštěvník má až nepříjemný pocit, jako kdyby se ocitl na mši duchů.

Právě díky této nevšední expozici se chátrající kostel začal těšit zájmu návštěvníků, kteří se podílejí dobrovolným vstupným a dary na záchraně této historické památky a kostel pomalu začíná dostávat novou podobu. Doufejme tedy, že na jaře opět přivítá další návštěvníky.

Pouhých třicet kilometrů od Lukové můžeme navštívit další opuštěnou církevní památku, kdysi významné místo mariánského kultu, Skoky - německy Maria Stock. Právě zde se nachází poutní kostel Navštívení Panny Marie. Počátky tohoto poutního místa spadají do doby vrcholného baroka.

fotografie: archiv autora

Předmětem uctívání zde byl zejména obraz Panny Marie Pomocné ze Skoků, který namaloval v roce 1717 toužimský malíř Johann Wolfgang Richter. Předlohou mu byl oltář se zázračným obrazem Panny Marie Pomocné z německého Pasova.

Dnes je vzácný obraz ochraňován v konventní kapli kláštera premonstrátů v Teplé a v roce 2012 byl zrestaurován Zdeňkou a Janem Reinerovými z Prahy. Snad již v polovině 18. století byl českými poutníky tento obraz označován prostě jako "skocký obraz" a v prostředí lidové zbožnosti vznikla také invokace "Panno Marie Pomocnice ve Skoku" (tj. vzývání Matky Boží ve Skocích), později zkrácená na "Panenko ve Skoku" a nakonec do zlidovělého a známějšího tvaru "Panenko Skákavá" (podobně jinde třeba "Panenko Podsrpenská“ či „Panenko Skočická"). I tento kostel je v dezolátním stavu, ale snad také i on díky péči věřících a návštěvníků ožije.

Samotná obec Skoky vznikla snad již ve středověku, avšak první písemná zmínka o ní se dochovala až z 28. prosince 1513. V roce 1961 žilo ve Skocích v několika málo obydlených domech již jen posledních 16 obyvatel. Obec byla 1. června 1957 zrušena a připojena k sousední Ratiboři a s ní pak v roce 1960 připojena k městu Žlutice, jehož místní částí jsou Skoky dodnes.

fotografie: archiv autora

Definitivní zkázu sídla dokonala výstavba Žlutické přehradní nádrže na pitnou vodu, dokončená v roce 1969. Skoky byly přehradou odříznuty od světa, zbývající obyvatelé byli, až na paní Marii Holešovou, obývající bývalý Schopfův hostinec čp. 21, vystěhováni do okolních obcí, zbytek domů i s farou – bývalým superiorátem, který již v roce 1967 farnost prodala za 1000 Kč na stavební materiál - byl v roce 1972 srovnán se zemí, z celé vsi zůstal stát pouze obydlený dům čp. 21, stodola usedlosti čp. 5, hřbitov, kaplička pod Skoky a kostel. V rámci výstavby přehradní nádrže se měla ke kostelu vybudovat i nová silnice a elektrické vedení, ale k tomu již nikdy nedošlo. Poté, co zde 29. října 1982 poslední obyvatelka pustnoucí obce spáchala sebevraždu skokem do studny, která se dochovala až do dnešních dnů, byl smutný osud Skoků zpečetěn. Její opuštěný dům začal chátrat stejně jako kostel i ostatní budovy a vše začala pomalu pohlcovat okolní příroda. Dnes toto místo působí zvláštním, mystickým dojmem a určitě stojí za návštěvu.

napsal Petr Matura