Smutný konec hradu Hazmburk, který skrývá nejedno tajemství

Nad tokem řeky Labe a dolní Ohře kraluje Českému středohoří kdysi nedobytný gotický hrad Hazmburk, který nepokořili ani Husité. V období mezivládí (1439 -1453), kdy byl královský majetek rozkrádán a plundrován, se stal nedobytný Hazmburk významným strážcem drahocenných bohoslužebných rouch z  Pražského hradu.

Dnes z jeho bývalého lesku a slávy zbyla jen zřícenina, přesto hrdě shlíží ze 418-ti metrového čedičového vrchu na vesnicí Klapý (3,5 km od města Libochovice) na okolní krajinu, jakoby mu čas ani jeho smutný osud neubraly nic na jeho královské majestátnosti.

Prapředkové hradu i jejich majitelé jsou zahaleni tajemstvím. Jen původ zříceniny, která se zachovala dodnes, je skoro jistý. Založil ji asi v polovině 13. století jako své feudální sídlo rod Lichtenburků.

fotografie: archiv autora

Nad předchůdcem hradu Hazmburk - kamenné tvrzi zvané Klepy se vznáší rouška tajemství, jíž protkali i kronikáři.

Zatímco Dalimil ve své kronice uvádí jako prvního zakladatele hradu Lévu s jeho družinou, Václav Hájek z Libočan ve své kronice píše o bratrech Kalbojovi a Veslavovi z Košťálova, kteří roku 754 postavili na svahu kopce dům pevný jako hrad s názvem Klopaj.

O zakladateli Lévovi vypovídá i pověst: O vzniku hradu Klepy. Avšak i jméno Věslav se objevuje v jedné pověsti o hradu Hazmburk: O Věslavovi a Lucii, avšak se založením hradu nemá nic společného, vztahuje k období, kdy na Hradě vládl rod Zajíců.

Jak vznikl hrad Klepy (Hazmburk)

V bájných časech usedl na vyšehradský stolec 6. následník Přemysla - moudrý a mírumilovný až bázlivý kníže Neklan. Jeho dobrá vůle však nenašla příznivé odezvy u bojechtivého Vlastislava, vládce Luňanů, sídlících při Oharce a horní Mži. Se svou bujnou družinou plenil a drancoval krajiny směřující ku Praze, dokonce zajatce jal a do otroctví je prodával.

S jeho kořistí rostla i jeho pyšná touha po moci. Když se svou drancující družinou dospěl na území Litoměřiců, poručil mezi vrchy Medvězí a Připětí vystavět hrad, nesoucí jeho jméno.

Ani vlastní hrad však neukojil jeho mocichtivost a chystal se táhnout na Prahu. Začal pod hrozbou smrti oběšením verbovat všechny bojeschopné muže i mládence.

Jeho hrdopyšná zpupnost rozlítila ostatní rody a v Praze se počal ozývat řinkot zbraní a válečný ryk chystající se ztrestat Vlastislavovu zpupnost.

Když k Vlastislavovi dolehlo pražské řinčení zbraní, povolal k sobě příbuzného Lévu. Poručil mu vyhledat vrch, od něhož bude vidět až na Vyšehrad a na něm postavit hrad, aby viděl, co na něj Neklan chystá.

Pro Pražany byla stavba nového hradu jen další příčinou, proč zkrotit Vlastislavovo hrdopyšství. A tak ještě než byl hrad zcela dostavěn, rozložili před ním své vojsko a počali jej obléhat. Lučany navyklé na útočný boj v poli obléhání zaskočilo. Obávali se, že v obleženém hradě pomřou hlady. Proto Léva vyrazil s muži do útoku. Zpočátku sice zdárně kosili udiveného nepřítele, ale přesila Pražanů je později přiměla k ústupu. Náhle se však ozval křik: „Zpátky! Do boje!“ Z palisád povzbuzovaly své muže

jejich ženy. Nejvíce rozlícené Lučanky si nestydatě vykasávaly sukně a křičely: „Nebo se běžte schovat sem, zbabělci!“

Lučané hanbou zrudli, zmužili se a počali Pražany rekovně rubat, až je zahnali na útěk.

Od těch časů se hrad nazýval Klepý (někdy uváděno i Klapý), protože ženy svou hubatostí - klevetou – klepem jej pomohly ubránit před nesmírnou přesilou Pražanů.

Věslav a Lucie

Když roku 1335 koupil od Jana Lucemburského hrad Zbyňěk Zajíc z Valdeka , přejmenoval hrad Klepý (Klapý) na Hamburk - podle svého jména (německy zajíc = der Hase). A v dávných časech, kdy se na Hazmburku usadil rod Zajíců, se mohl odehrát i příběh Věslava a Lucie.

Mikuláš Zajíc měl krásnou dceru Lucii. Když dospěla, rozhodl se ji provdat za saského kurfiřta - korouhevného pána. Na jeho počest uspořádal slavný turnaj. Na Hazmburk se sjížděli rytíři nejen ze širého okolí, ale až z Sas. Pozlacená brnění, čabraky protkané zlatem a zdobeny drahým kamením zaslepovaly svým leskem zrak přihlížejících.

Lucie však postřehla mezi vší tou zářící nádherou rytíře prostě oděného, jehož tělo chránila jen kůže a železo. Poté co viděla, jak udatně a obratně si vede v soubojích (jakoby rytíři ze saské družiny sami před ním padali ze sedel), získal si její srdce.

Když neznámého rytíře bez erbu vyzval pan Zajíc, aby zvedl své hledí a ukázal svou tvář, Luciino srdce zaplesalo. Tváře jí pokryl ruměnec, když mu podávala ruku. Hned toužebně prosila otce, aby se místo se saským kurfiřtem mohla zasnoubit s udatným rytířem. Štěstí však zamilovaným nepřálo. Pan Zajíc poznal v neznámém rytíři Věslava, syna chudého zemana z Košťálova, a proto jeho mysl posedla zlá myšlenka - jakou lstí se chudého zemanského synka zbavit. A tak jeho svolení k zásnubám doprovázela krutá podmínka – Věslav musel na hrad přivést zlého, živého spoutaného draka.

Věslav se tedy vydal na dalekou pouť, pátrat po drakovi. Lucie chřadla žalem i strachem o život svého milovaného. Věrná své lásce odmítala jiné nabídky k sňatku.

Pan Mikuláš v té době počal stavět zámek v Budyni v naději, že tam rozptýlí dceřin smutek. Než však stačil zámek dokončit, Lucie steskem skonala. V tom okamžení litoval pan Mikuláš své kruté lsti, aby utišil svůj zármutek i své špatné svědomí, dal Lucii pohřbít do skleněné rakve uvnitř hradu a učinil z něj Luciinu hrobku. Sám se odstěhoval na Budyni a na opuštěném hradě zbyl jen strážný, který bděl na Luciiným posmrtným klidem

Už sedm let spala Lucie věčným spánkem, když v podzimní podvečer osmahlý, zjizvený muž ztrýzněný steskem zabušil na bránu a zvolal: „Hej, otevřete bránu! Přivádím hradnímu pánovi zkroceného draka!“ Brána se však neotevřela, jen z okénka vykoukl užaslý strážný a zeptal se: „Kdo jsi?“

„Věslav Košťálovský,“ odpověděl muž a hned se nedočkavě ptal po Lucii.

„Lucie,………Lucie zemřela……. leží zde na hradě …ve skleněné rakvi,“ vyjevil mu truchlivou zprávu zajíkavě strážný.

Věslav žalostně zasténal. Jako omráčený následoval strážného do místnosti, kde ležela Lucie. Ukrutná muka sevřela jeho srdce, když spatřil svou milou ve skleněné rakvi. Vrhl se k ní a ztrýzněný hořem zoufale bědoval. Když uzřel, jak z jejích ňader tryskají krůpěje krve, puklo mu žalem srdce.

Jako Romeo a Julie spočinuli spolu navěky Věslav a Lucie vedle sebe ve skleněných rakvích. Drak střežil jejich společný spánek a jelikož i on ze stesku nejedl, ani nepil, časem pošel.

Smutný osud pozřel i hrad Hazmburk. Zůstal opuštěn a zchátral. V jeho troskách se zjevovala v letním čase, když ponocný ve vsi Klapý odtroubil jedenáctou, prostovlasá dívka v bílém rouše a truchlivě vzdychala. Při každém vzdechu skanula ji z ňader krvavá slza. Když dopadla na zem, vyrostl tam krvavý kvítek.

Ano, duch nešťastné Lucie smutně bloudil po hradních nádvořích a lkal nad krutým osudem milenců, který měly navěky připomínat každoročně rozkvetlé rudé kvítky na nádvořích a pod hradbami.

napsala Hana Formánková R.I.P