Krvavá divoká honba patří mezi ty nejstrašidelnější příběhy u nás

Pověsti o tzv. divoké honbě, tedy o smečce neviditelných, nejspíš pekelných, lovců a jejich průvodců, děsivých přízraků psů a divokých koček, u nás patří mezi ty nejstrašidelnější. Tahle se vypráví v okolí Merklína na Přešticku v západních Čechách.

Setkal se tam s ní před lety merklínský hajný, svědomitý a poctivý člověk, který nelitoval času ani námahy na obchůzky po svěřeném polesí. V prosinci, zvláště po setmění, se však nejraději zdržoval v hájovně. V té době se lesem právě proháněla ona divoká honba a štvala zvěř.

obr: Po divoké honbě růstávají v lese polámané stromy a někdy i lidské oběti.

Smrtící setkání

Potkat ji se mohlo snadno stát člověku osudným. Pytlák, který se do merklínského lesa vydal za měsíčního svitu pro zajíce na Vánoce, na takové setkání doplatil životem. Našli ho až ráno ležícího na cestě, bez úlovku, celého pošlapaného a pobitého, ani mluvit nemohl. Do večera zemřel. Hajný tedy žádné noční výpravy raději neriskoval a seděl si pěkně doma. Přece si ho však divoká honba našla!

Když jednou pozdě v noci opravoval svoji ručnici, zaslechl z lesa, jak se najednou zvedá nebývalý vichr. Otevřel okno, aby se podíval, jaká spoušť hrozí jeho milovanému lesu, ale viděl jen ohýbající se stromy a jakýsi temný mrak, jak se valí lesem. A už je slyšet lomoz jezdecké družiny, štěkání psů, troubení rohů a volání lovců: „Haló, haló!“ Hajný, jak stál u okna, se neudržel a také jim zavolal na pozdrav.

Za chvíli všechno utichlo a hajný se chystal do postele. V té chvíli – ťukání na okno! A za ním stojí jakýsi muž, v ruce drží zajíce a podává jej hajném: „ Pomáhals štvát, tady máš podíl na kořisti!“

Hajnému se to však celé jaksi nezdálo, ani okno znovu neotevřel, jen rukou ukazoval, že nic nechce. V té chvíli se lovec divoce zasmál: „Dobře, že toho zajíce nechceš! Jinak by tě potkalo totéž, co jeho!“ A při těch slovech roztrhl zvíře vedví, hodil ho na zem a zmizel bůhví kde.

Nebezpečné lesy

Pověst o divoké honbě, která se prohání po lesích, se vysvětluje jako zosobnění jejich ochranného ducha. V té podobě se vyskytuje prakticky všude po Čechách (méně na Moravě), kde rostly či dodnes rostou lesy dostatečně hluboké a tudíž i nebezpečné.

Pověsti z různých krajů se liší jen v drobnostech. Někdy lze přízraky aspoň trochu zahlédnout nebo se sami nakonec zjeví, jako u Merklína, jindy nejsou vůbec vidět, jen slyšet. Podílem na kořisti nebývá jen zajíc, ale také krvavý kus masa hozený do okna tomu, kdo se k honbě připojil. Obvykle jde o zvěřinu, může to však být i maso koňské a dokonce lidské. Vzácně se vypráví o setkáních s divokou honbou ve dne, kdy je slyšet, jak se žene třeba lesní cestou, projede kolem a zmizí v dálce.

Uchránit je možné se pouze jediným způsobem. Lehnout si na zem se skloněnou hlavou, nejlépe uprostřed ochranného kruhu. Jen tak divoká honba člověku neublíží.

Jitka Lenková

foto autorka