Po stopách kapitána Nema

Celé generace čtenářů uchvátily dobrodružné příběhy Julese Verna a mnozí z nich se jistě v duchu ptali, zda na v nich není ukryt alespoň kousíček nějaké pravdivé události. Tolik skvělých technických vynálezů, tolik úchvatných hrdinů! Co když přece jen někdy existoval nějaký kapitán Nemo i se svým legendárním Nautillem? Pokusme se dnes tuto otázku zodpovědět.

Místo advokáta spisovatelem

Naše pátrání musí začít přímo u slavného spisovatele. Víme, že se narodil 8. února 1828 ve francouzském Nantes. Jeho otec byl advokát a protože tehdy se toto povolání dědilo podobně jako třeba šlechtický titul, bylo o profesi prvorozeného Julese rozhodnuto již v okamžiku, kdy přišel na svět. Jenže budoucího spisovatele již od útlého mládí fascinoval svět místního přístavu, kam denně připlouvaly lodě z dalekých zemí, a cizokrajné nálepky z různého zboží, podle kterých ho učila číst jeho první vychovatelka. Z celého srdce si přál stát se námořníkem, samozřejmě marně. Toto velké přání se mu splnilo až v dospělém věku. Přesto dokázal vybojovat svůj rozhodující boj s otcem a místo advokacie se začal živit psaním. Dal si za cíl do svých pětatřiceti let zaujmout významné místo v literatuře a skutečně se mu to také podařilo, když vyšel jeden z jeho nejslavnějších románů "Pět neděl v balóně". Jeho nakladatel J. Hetzel s ním tehdy uzavřel smlouvu na dvacet let, podle které měl Verne každoročně napsat dva romány. Nakladatel mu sice neplatil reedice a ze začátku ani překlady, avšak každý rok mu vyplácel paušální částku 20.000 franků. Dnes je taková smlouva mezi autorem a věčně dlužnými nakladateli nemyslitelná. Bylo to hodně nebo málo peněz? Jako studentovi stačilo Vernemu na živobytí v Paříží asi 200 franků měsíčně. Jeho kolega spisovatel A. Dumas však tou dobou vydělával desetkrát víc, astronomických 200.000 franků ročně. Faktem zůstává, že pro Verna to znamenalo zajištěné živobytí. Jako spisovatel si mohl dovolit trpět rozmařilý život své manželky Honoriny, splácet dluhy syna Michela, chronického bankrotáře a koupit si postupně tři jachty i vlastní dům v Amiens. Hlavně však mohl psát a psát.

Kdo je kapitán Nemo?

Z Julese Verna se tak stal profesionální spisovatel v tom nejlepším slova smyslu. Stanovil si pevnou pracovní dobu, průběžně si chystal další témata, vymýšlel zápletky i postavy, zjišťoval vědecká fakta. Inspiraci nacházel všude - v lidech ze svého okolí, ve vědeckých časopisech stejně jako v denním tisku, v lodních denících nebo v zápiscích z polárních výprav. Vše si promyšleným způsobem archivoval a jeho osobní kartotéka čítala na dvacet tisíc lístků. Verne musel všechno psát ručně a tak si práci na románech poněkud zjednodušil tím, že do sazby odevzdával již jejich první hrubou verzi. Dopracovával ji potom v korekturách, měnil celé stránky, dopisoval nové kapitoly. Takových korektur absolvoval každý román několik, v jednom případě byl autor spokojen až s devátou verzí. Nakladatel jeho způsob práce znal a nijak mu do ně nezasahoval.

Stejným způsobem se Verne pustil patrně někdy v roce 1865 do práce na románu o podmořském putování, který později dostal jméno Dvacet tisíc mil pod mořem. Nejvíce přemýšlení mu samozřejmě dala postava kapitána Nema (Nikoho). Přál si v této postavě vyjádřit svoji solidaritu s účastníky polské revoluce v letech 1831 a 1863 a chtěl, aby Nemo byl původem Polák, který se mstí celému světu a má pro to také dobrý důvod. Autor připravil svému hrdinovu neradostnou minulost, kdy jeho žena byla ubičována, dcery znásilněny a přátelé zahynuli v sibiřském vyhnanství. To prozíravý nakladatel nepřipustil, dobře věděl, že by to u cenzury neprošlo. Nemo se tedy měl stát odpůrcem amerického otrokářství, abolicionistou. Otrokářství však bylo již zrušeno a tak tato zápletka neměla logiku. Verne si tedy nechává ruce volné a jeho kapitán Nemo v tomto románu vlastně žádnou minulost nemá. Ochotně však z podmořských pokladů financuje různá povstalecká hnutí.

Skutečnou totožnost kapitána Nema zjistíme až po mnoha letech v Tajuplném ostrově a Dětech kapitána Granta. Verne mu za otce vybral skutečnou historickou osobnost, indického rádžu Tipuu. Byl to poslední vládce posledního nezávislého státu na jihu Indie, který v roce 1799 zahynul ve válce s Angličany. Jeho fiktivní syn, princ Dakkar, vystudoval v Evropě, zde se zapojil do revolučních událostí roku 1848, o rok později se vrátil do Indie a vedl další tamější povstání proti Angličanům. Po jeho potlačení si postavil Nautillus a navždy se uchýlil do mnohem spravedlivějšího světa pod vodou.

Verne do postavy kapitána Nema vtělil ty nejlepší lidské ideály. Kapitán Nemo se tak stal zejména statečným, odvážným a nesmiřitelným odpůrcem jakékoliv tyranie a vykořisťování. Byl velmi vzdělaný ve všech vědách, hovořil plynně a bez přízvuku řadou jazyků. Kromě toho i jeho fyzický vzhled odpovídal tehdejším ideálům mužné krásy. Verne dal svému kapitánovi podobu republikánského poslance plukovníka Jeana Charrase, který se po napoleonském převratu musel uchýlit do exilu.

Nautillus vyplouvá

Kapitán Nemo je nemyslitelný bez svého Nautillu. Vytvoření této ponorky bylo pro Verna rutinní záležitostí. Ponorky byly jednou z mnoha technických novinek té doby. Dosud se objevovaly jen v literatuře, první podmořský člun je dokonce připisován již Alexandru Velikému. Na první použitelný prototyp, ponorku bavorského poddůstojníka Wilhelma Bauera, se však čekalo až do roku 1848. I potom však byly ponorky velmi nespolehlivé. První větší úspěch přišel až v americké občanské válce, kdy jedna seveřanská ponorka potopila při blokádě přístavů jižanskou loď. To se stalo jen krátce předtím, než Verne začal popisovat svého Nautilla. Jako vždy, i tentokrát vzal spisovatel za základ dosažený stupeň technického pokroku a jasnozřivě ho zdokonalil. V tomto případě byl hlavním problémem pohon, kombinace spalovacího motoru a elektromotorů. Nautillus je tedy celý jen na elektřinu a díky ní dosahuje parametrů současných atomových ponorek. To mu umožní učinit dva fantastické objevy - prozkoumat potopenou Atlantidu a proplout fiktivním Arabským tunelem spojujícím Rudé moře se Středozemním.

Podmořské objevy

A to je vlastně na celém příběhu o kapitánu Nemovi a jeho ponorce to nejzáhadnější. Pozůstatky neznámé prastaré civilizace pohlcené mořem vlastně nebyly objeveny dodnes. Od gigantických podmořských zdí u ostrovů Andros a Bimini v Bahamách se současná věda distancuje stejně jako od nedávné objevených podmořských pyramid v Japonském moři. K výzkumu těchto památek by se spolehlivý Nautillus a neomezené finanční zdroje jeho kapitána hodily dokonale. Arabský tunel si potom Verne vymyslel jenom proto, aby Nautillus nemusel při své cestě do Středozemního moře obeplouvat celou Afriku. Suezský průplav se teprve stavěl a i kdyby již existoval, ponorka by v něm byla příliš zranitelná. Nemůžeme však vyloučit, že někde na světě takové podmořské tunely existují.

V této souvislosti totiž není nejzajímavější to, co se objevilo na stránkách Vernových románů, ale to, co zůstalo skryto v jeho obsáhlém archivu. Kdo by však dnes dokázal obětovat spoustu času i peněz, aby prostudoval tisíce a tisíce ručně psaných poznámkových lístků, navíc ve sto let staré francouzštině? Vždyť málokdo se může pochlubit i jenom tím, že přečetl celého Verna, tedy šedesát tři románů, dva sborníky povídek, přes čtyřicet divadelních her, deset vědecko-populárních děl, řadu fejetonů a bezpočet veršů. Celkem 120 - 130 svazků.

Není však třeba zoufat. Krédem Vernových kladných hrdinů byla mravní ušlechtilost a jejich neutuchající touha objevovat něco nového. Tyto ideály trvají i sto padesát let poté, co světovými oceány proplouval kapitán Nemo na svém Nautillu. Pro Verneovy věrné čtenáře tam ovšem pluje dodnes.

Jitka Lenková

http://zahadno.bloger.cz/