Ďábelská povídka

Na hřbitově jednou v noci,

probudily se zlé oči.

Tiché hlasy šeptaj slova,

dokola a pořád znova.

Dej si pozor, než tě chytí,

rozléhá se vlčí vytí...

 

Dej si pozor nad hrobem,

uslyšíš jen sbohem, sbohem…

Do úplňku času dost,

odpočiň si, jsi tu host.

Jen co půlnoc odbije

Něco tě tu zabije…

 

Smrt už volá jméno své,

je ukrutné, je spanilé.

Starý havran krutě kráká,

nad hřbitovem se už smráká.

Kráká, kráká, přijdi k nám,

nedožiješ se už rán…

 

Přišla panna k hrobu plakat,

kapky deště začly kapat...

...Ach, můj milý, přemilý,

pročpak mi tě zabili?

Ďáblu duši upsala bych,

proč nemohu být s tebou víc?

 

Tu se ďábel objevil znenadání,

odejít dívce tvrdě brání.

Děvenko nikam nespěchej,

duši svou mi zde zanechej.

Za svého milého chlapce,

nebo se ti nechce?

 

Staň se tedy mou paní,

…co ti v tom brání?

Dřív než odbije kostelní věž,

rozmysli se, panenko, co  vlastně chceš!

 

Dívka neví, dáti duši?

Nebo ďáblovo ženou státi se musí?

Za milého duši dáti,

raději se k němu vrátí.

 

Věžní hodiny odbíjí,

...dívka se zabíjí.

K milému si cestu kupuje,

avšak její duše peklem putuje.

 

Vyprávění neskončilo, není celé,

ďáblovo oko zůstalo bdělé.

Nechoď cestou ke hřbitovu,

nalezneš tam smrt a zlobu.