Tato story navazuje na můj příběh »Anti-Happyend« s časovým odstupem nejprve pěti a pak třiceti let.

Pět let po rozchodu s Adélou se mi přihodila taková zvláštní náhoda. Seznámil jsem se u příbuzných na Vysočině s jedním známým divadelním a filmovým hercem a tento pan „Herec“, jak ho budu zde nazývat, byl stejně jako já, nadšeným sběratelem i konzumentem hub. Byli jsme spolu asi čtyřikrát v lese, vždy už od časného rána jsme prolézali houštinami a lovili krásné bílé hřiby. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, tedy lépe řečeno, on mi vyprávěl zajímavé zážitky z divadelního zákulisí. Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na Adélku, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře Sečuan. Zeptal jsem se pana Herce, co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu“. Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem s jednou komparsistkou, která tam taky hrála, ale to už je asi pět let...“ „A jak se jmenovala, ono jich tam bylo víc“, zeptal se mě se zájmem. „Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“. „Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, teď nevím, anebo emigrovali?“ „To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě i na dovolené...“ „Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“ „Ano, moc by mě to zajímalo, když budete tak hodnej...“

Jenže brzy nato přišel 21.srpen a ruská okupace, já jsem emigroval a pane Herce jsem už nikdy neviděl. O pár let později jsem se v Německu ze zpráv dověděl, že pan Herec zemřel.

Uplynulo pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu zavřen pro nedovolené opuštění republiky. Na tom mém „přečinu“, za nějž jsem si měl odsedět osmnáct měsíců v base, je zajímavé to, že okupantské hordy, které mne málem zastřelily (bydlel jsem minutu od budovy čs.rozhlasu), byly komunistickým režimem nazvány „bratrská pomoc“, a já, který jsem si zvolil raději svobodu a odešel do západní civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen jako nějaký zločinec.

Při jedné mé návštěvě matky v Praze, bylo takové krásné babí léto 15.září, jsem dostal nápad konečně nějak zjistit, jak to vlastně s Adélou dopadlo. Kde ale začít? Matně se mi vybavilo sídliště, kde tehdy bydlela. Domy i uličky si byly všechny tak podobné, že jsem se tam nemohl zorientovat. Oslovil jsem jakéhosi starého pána, nesoucího tašku s nákupem: „Promiňte, pane, bydlíte už tady hodně dlouho?“ „Jó, vod konce války“, řekl mi a postavil tašku na zem. „Víte, totiž já tady hledám dům, ve kterém kdysi bydlela rodina Neumannová.“ „Jo-jó, ty tady měli řeznictví“, rozpomněl se pán. „Ano“, zajásal jsem, vzpomněl jsem si, že Adélina matka byla řeznicí, „to byli oni!“ „Tak ty už jsou voba mrtví, ale měli tři děti, dva kluky a jednu holku!“ „Správně, pane!“, věděl jsem že Adéla měla dva bratry, „a co se s nimi stalo? Víte to?“ „Počkejte, ten jeden syn je někde v Kanadě a ten druhej je myslím v Německu.“ „A ta dcera?, vybafl jsem nedočkavě, “je ještě naživu?“ „Jó, snad je. Dyk ta není tak stará, ať je jí takovejch dvaapadesát let!“ „No, dobře, a kde bydlí, nevíte? Je taky někde v zahraničí?“, vychrlil jsem ze sebe. „Ne, ta bydlí v domku po rodičích někde za Prahou v ňáký vesnici.“ „A nevíte, pane, jak bych mohl zjistit to její bydliště? To bude asi problém, že?“ „Né, jakejpak problém, zeptejte se její céry, ta to jistě ví!“ „Nojo, ale kde bydlí ta její dcera?“ „Přece tady v tomhle baráku, co u něj stojíme!“, stařík se na mne podíval jako na trochu natvrdlého bulíka. Poděkoval jsem mu a šel zazvonit na dceru, jenže ta nebyla doma a tak jsem ji nechal v kastlíku lístek a vizitku s tím, aby mi zavolala na telefonní číslo do penzionu, kde jsem bydlel. Dcera Denisa mě skutečně večer volala se slovy: „Mám vás volat a nevím vůbec proč? Já vás neznám!“ „Ano, slečno Deniso, děkuju, že se ozýváte, já jsem totiž tady na návštěvě z Německa a rád bych se setkal s vaší matkou Adélou, kdybyste mi mohla dát na ní spojení. Víte my jsme spolu chodili asi tak před sto lety...“ „Á, já už vím, kdo jste, mamka mi o vás vyprávěla! Ona žije s mým bráškou za Prahou na venkově. Tak si napište to číslo.“ Večer jsem zavolal Adélku a spustil trochu chaotický projev, při němž se ona prakticky nedostala ke slovu: „Adélko, jsi to skutečně ty? Já jsem tak šťasten, že jsi na živu! Známý pan Herec, který už nežije a který tě prý znal ze Sečuána, mi před asi dvaceti roky řekl, že ses možná zabila na motocyklu a já se nemohl dodnes nic víc dozvědět. Když mi prozradíš kde bydlíš, tak tam přijedu a půjdeme spolu někam na oběd, zítra je neděle, takže nejlépe High Noon - v pravé poledne jsem tam!“ Adéla byla trochu v šoku, ale popsala mi cestu k nim srozumitelně: „Jsem ráda, žes mě také pustil ke slovu, ano, přijeď budu se moc těšit!“

A tak jsme se po třiceti letech sešli. Během tří hodin v zahradní restauraci jsme si vylíčili třicet let života, ona byla podruhé rozvedená a já potřetí ženatý. Na zakončení debaty mi řekla: „Lituji toho, že jsem ti nasadila tehdy parohy, ale protože jsi mne naštval, že ses neustále vyhýbal seznámení s mojí mátí, tak sis to vlastně zavinil ty sám!“ „Ano, Adélko, mea maxima culpa." Připadal jsem si opět vážně komicky...