Mojmír Vaněček byl, jak se říká, dobrák od kosti. Otec mu zemřel, když mu bylo devět let a jeho přísná matka z něj vychovala takřka apoštola morálky a dobra, ovšem na úkor samostatnosti a praktického přístupu k životu.

Podléhal matce natolik, že se nechal od ní v devětadvaceti letech dostrkat do manželství se ženou, kterou mu ona sama našla. Matka se chtěla brzy dočkat vnoučat, ale její volba sestřičky z Bulovky nebyla zrovna nejšťastnější, Mojmír se již za rok po svatbě musel rozvést. Jeho žena Božena byla v jiném stavu s jiným.

Rezignující Mojmír docházel občas do rodiny svého bratrance JUDr. Jaroslava Hermacha, aby tak trochu odreagovával své splíny. Jarda byl pravým opakem Mojmíra, byl šťastně ženat, měl dvě děti a jeho žena Klárka dovedla výborně vařit. On sám byl velmi mazaným právníkem a v penězích se jenom topil. Rád dělal důležitého a rád se vychloubal. Mojmíra si k nim zval snad hlavně proto, že si vedle něj připadal ještě ohromnější a úspěšnější než byl. Jediný handicap, který měl stále před očima, byl jejich poměrně malý dvoupokojový byt. Už několik let se marně snažil tuto nereprezentativní skutečnost nějak změnit, ale najít větší státní byt "za pár šupů" jako byl ten jejich, bylo i pro něj stále nedosažitelné.

Konečně se naskytla úžasná příležitost. Jejich právě rozvedená sousedka paní Lašková se na něj obrátila o radu, co by se dalo dělat s jejím krásným třípokojovým bytem. Měla totiž možnost bydlet u své nemocné matky v Dejvicích, a ráda by svůj byt někomu přenechala za odstupné.

„To je pro mne triviální záležitost, paní Lašková, má to sice jeden háček, ale i to se dá uřídit. Kolik chcete za ten byt?“

„To nevím, pane doktore, kolik bych tak asi mohla dle vašeho soudu dostat, chtěla bych si za to koupit auto.“

„Podívejte, já sám bych měl zájem o váš byt a nabízím vám maximum to jest: tři sta tisíc za dekret!“, řekl Hermach bombasticky. Paní Lašková otevřela své fialkové oči i ledvinkové rty a vydechla: „To by bylo skvělé, pane doktore, prosím, zařiďte to!“ Slíbil jí, že na věci začne ihned pracovat a během jednoho týdne ji bude informovat, jak se tato záležitost vyvíjí.

Když se potom radil se svou ženou, jak tento ideální byt získat, vysvětlil jí, jak by se to dalo sfouknout: „Hele, Kláro, představ si, ta paní se jen tak na oko vdá, a tito bezdětní manželé si s námi docela regulérně vymění byt - větší za menší. Co ty nato?“

„To je sice hezké, Jardo, ale kdo bude ochoten se jen tak pro nic a za nic oženit, muži jsou v tomto ohledu moc opatrní“, pochybovala Klárka, „vzpomeň si sám na sebe.“

„Jak to pro nic? Až se ona odstěhuje k matce, jak říká, zůstane mu tenhle náš byt, to je přece terno!“, rozohnil se Jarda.

„Víš, Jaroušku, až, až, - sliby jsou chyby, najdi takového trochu přibrzděného jelimánka, který tohle riziko podnikne...“

„Nojo, to je ten jediný háček, - ačkoliv Kláro, - už to mám!“

Pohlédli na sebe s chápavým výrazem v očích a vtom vykřikli současně: „Mojmír!“

Jarda pokýval hlavou: „Ano, Mojmír, to je náš člověk!“

Za několik dní, kdy svůj plán o fiktivní svatbě prokonzultovali s paní Laškovou, která až na několik technických výhrad souhlasila, pozvali Mojmíra na kus řeči na čaj o páté.

„Mojdo, ty chlape klikařská, víš, že bys moh’ dostat náš byt sám pro sebe, a nestálo by tě to ani halíř!“, uvítal ho Jarda.

„Ne, tomu nevěřím, to není možný“, odporoval Mojmír.

„Jo, věř mi, všechno jsem za tebe předjednal, teď už záleží skutečně jenom a jenom na tobě – jestli ovšem chceš?“

„Hm, to bych bral okamžitě, ale nechápu...“ divil se Mojmír.

„Člověče, ty máš tak šílenou kliku, ty jsi vyloženě dítětem Štěstěny! Představ si, naše sousedka paní Lašková, by nám přenechala její velký byt, ona se totiž rozvedla a chce se nastěhovat ke své matce do Dejvic. My bychom jí zaplatili za její dekret tři sta tisíc a ona si chce za to koupit auto. No, a ty bys bydlel tady v tomhle našem bytě. Co ty na to?“

„To nemohu od vás přijmout, nemám peníze a váš byt mně stejně byťák v životě nikdy nepřiklepne, když jsem sám.“

„Nebuď labuť, Mojdo, to už máme všechno prokebulený. To je jasný, že by to normálně nešlo, ale stačí jeden úplně legální fígl.“

„A sice co?“, Mojmírovi poklesla brada, tušil nějakou levotu.

„Ty se oženíš, chápej, jenom tak pro forma s paní Laškovou a potom si lautr normálně vyměníme byty větší za menší - to je jak houska na krámě!“

„Ne, to je šílenství“, protestoval Mojmír, „vždyť tu babu ani neznám, ne, to vypusť z hlavy, já už se nechci nikdy ženit!“

„Člověče, uvažuj trochu: ty potřebuješ byt, ona potřebuje prachy a my potřebujem větší byt - tři mouchy jednou ranou! Kromě toho, ona se odstěhuje ihned po svatbě k matce, no a po nějakém čase se zase v klidu rozvedete. Já nechápu, co se ti na tom nelíbí?“

Mít byt sám pro sebe, kde by ho jeho autoritativní matka nemohla kontrolovat kdy chodí spát, nemohla by ho nutit, aby neděli co neděli s ní chodil do kostela, aby se modlil a vůbec, aby dělal to co nechce, taková představa osobní nezávislosti mu učarovala. Přesto ale zůstal opatrně skeptickým.

„Víš, Jardo, raději ne. Já už se znám, jsem smolař, nakonec se to nějak zvrtne a jediné co mi zůstane, nějaká stará Blažková na krku.“

„Mojmírku“, řekl Jarda takřka něžně, „vždyť víš, že jsem právník a vše zajistím tak, aby se to absolutně zvrtnout nemohlo. Podívej se, zde mám už pro vás sepsanou manželskou smlouvu, kde je všechno uvedeno, majetkové a finanční vztahy, i podmínky eventuálního rozvodu bez výroku o vině, nepřekonatelný odpor, atd-atd.“

„A ta bába by souhlasila, vždyť mne vůbec nezná!“

Připoslouchávající Klárka se prvně vmísila do jejich rozhovoru: „Tak za prvé, Mojmíre, ta paní od nás ví, jaký jsi dobrý a čestný muž, a za druhé, je jí úplně jedno jak vypadáš, když běží jen o dočasné fingované manželství bez jakýchkoliv intimních styků. A navíc, ta paní není žádná bába, ale velice atraktivní mladá dáma.“

„A nemyslíte si, že bychom se měli s tou paní snad nejprve poznat osobně?“, zeptal se Mojmír a rozhodil ruce. Vtom, jako na zavolanou, zazvonil zvonek u dveří.

„Ano, hned se tomu tak stane,“ suše oznámila Klára, „paní Lašková právě přichází.“

Sousedka vplula vznešeně do dveří v jakémsi exotickém hábitu s omluvou: „Promiňte, nejdu do maškarního plesu. Toto je indické sárí, které mi kdysi dovezl můj ex-manžel a protože se to stydím nosit ven, používám to jako domácí obleček“, vychrlila jedním dechem.

Při představování si musel Mojmír v duchu přiznat, že po stránce vzhledu to Klárka vůbec nepřehnala, když jejich sousedku označila za velmi atraktivní. Zatímco hostitelé nosili na stůl kávu, dorty a různé likéry, oslovil ji nesmělý Mojmír polykaje naprázdno: „Tedy, paní Blažková, já bych chtěl říct...“

„L, el - Lašková, je moje jméno, nikoliv Blažková, pane Mojdo“, skočila mu do řeči.

„Já také nejsem pan Mojda, ale Mojmír Vaněček, paní El-Lašková“, ohradil se, „ale myslím si, že bude nutno, pokud by mělo dojít k té jaksi -éé- dohodě, abychom se titulovali křestními jmény“, řekl Mojmír upjatě a dodal, „tedy jenom kvůli ostatním lidem.“

„Ano, já jsem Irma, ale zdůrazňuji, že příjmení zůstávají beze změny a žádné důvěrnosti se nepovolují, kromě jednoho polibku při oddávání, a případně výjimečného tykání před našimi známými, jinak je všechno "tabu", jste s tím takto srozuměn?“

„Mohu vás zcela ujistit, vážená paní Irmo, že bych se i beze smluvního podkladu vystříhal veškerých náznaků jakýchkoliv intimností, v tomto směru můžete být naprosto bez obav“, pravil dotčeným hlasem Mojmír.

A od tohoto významného dne, se začalo pracovat na realizaci jejich plánu svatba-stěhování-rozvod. Aby nedošlo ke zbytečným komplikacím s příbuznými, bylo dohodnuto informační embargo na celou akci "svatba". Hlavně k oběma matkám snoubenců se nesmělo nic donést a Mojmírovo přestěhování se vysvětlilo tak, že hodný bratránek Jára pro něj sehnal volnou garsonku v jejich domě, odkud to má blízko do práce. Páté patro bez výtahu mu zaručovalo, že jeho kulhající matka se záduchou nebude moci za ním chodit ani na návštěvy.

Žádost o výměnu se podala ihned, za čtyři týdny přišlo povolení, a dva dny před svatbou se již provádělo vlastní troj-stěhování. To samozřejmě neuniklo pozornosti sousedů, čímž došlo k trapným dotazům ohledně svatební cesty a jiným zvědavým otázkám, ale to vše se dalo zvládnout, takže ani ta největší drbna v domě nezaregistrovala, že se paní Lašková vlastně odstěhovala. Štítek na Mojmírových dveřích "Vaněček-Lašková" splnil svou úlohu.

Teprve na podzim se objevily první komplikace. Začalo to tím, že mu jednoho dne v práci zavolal z vrátnice známý vtipálek Dobrovský: „Pane inžinýr, máte tady návštěvu. Nějaká dáma s dítětem v jedné, a s cihlou v druhé ruce, chce s vámi nutně mluvit!“

Byla to jeho rozvedená žena Božka a žádala ho, aby byl tak hodný a šel s ní k interrupční komisi, byla už zase v jiném stavu. „Mojdo, já to mám skutečně s manželem, ale my si nemůžeme dovolit další dítě. Když ale řeknu, že to je s tebou, a že by se tím mé nové manželství rozbilo, tak to komise odsouhlasí, chápeš?“, řekla mu přesvědčivě.

„No dobrá, Boženko, zavolej mi až budeš vědět termín, ale ne sem do práce. Tady máš moji novou adresu a telefon, já si do té doby vymyslím nějakou věrohodnou povídku, jak k tomu mezi námi došlo.“

Druhý den nato o půl druhé v noci začal drnčet Mojmírovi u ucha telefon: „Vaněček“, zaúpěl otráveně. Ze sluchátka se ozývalo podivné chrastění kombinované s nesrozumitelným ženským hláskem. „To jsi ty, Božko, víš ty kolik je hodin?“ zasténal zničeně. Teprve potom poznal po hlase svoji fiktivní ženu Irmu, která úplně zmateným způsobem mezi jednotlivými vzlyky pláče, se ho ptala, může-li s ním něco strašně důležitého prohovořit...

„Irmo, prosím vás, víte kolik je hodin?“, opakoval Mojmír.

„Já vím, ne, já nejsem opilá, ale nevím si rady a hrozně se bojím...“

„Co se vám stalo, kde jste?“, vyděsil se Mojmír.

„V telefonní budce naproti vašemu domu.“

„Dobře, přijďte sem nahoru, zazvoňte dole, otevřu vám bzučákem.“

Irma byla celá v černém od hlavy k patě. Její havraní vlasy byly staženy do řeckého uzle a tvořily tak kontrast k jejímu pobledlému obličeji s uplakanýma očima. Přesto jí to úžasně slušelo: „Dobrý večer Mojmíre, promiňte, nevím jak začít, potřebovala bych od vás..., já totiž“, hlas ji selhal a slzy se jí draly do očí.

„Prosím vás, Irmo, uklidněte se, posaďte se, uvařím vám hned kávu a všechno si klidně prodiskutujeme, řekněte mi, co se vám stalo?“

„Mojmíre, jste moc hodný, víte, já jsem dnes byla na pohřbu mé maminky...“

„Ach, - chápu, přijměte moji upřímnou soustrast.“

„Ne, Mojmíre, vy to nemůžete chápat, co se stalo, já sama to nechápu, nevím si rady, snad bych měla jít na policii, ale chci se s vámi poradit...“

„Milá Irmo, napijte se nejprve koňaku a všechno mi po pořádku povězte, ano?“

Teprve po několika minutách, když se Irma trochu uklidnila, byla schopna vysvětlit své podivné chování. Její matka, když před lety ovdověla, se znovu provdala za muže o pět let mladšího, ten ji ale po třech letech celkem nepovedeného manželství opustil a odstěhoval se ke své milence někam do Kutné Hory.

„Teď teprve, když matka zemřela, se zase objevil a je to hrozný člověk, já se ho bojím!“

„Jak dlouho jste ho už neviděla“, zeptal se Mojmír.

„Od té doby co odešel, a tenkrát mi bylo asi patnáct let.“

„A proč se ho bojíte, čím vám vyhrožuje?“, nechápal Mojmír.

„Už cestou ze hřbitova mi řekl, že je ze mne pěkná kočka, a že se ke mně nastěhuje, lépe řečeno, že mne nechá u sebe bydlet, protože má dekret na náš dejvický byt. Tenkrát po svatbě s matkou si jej nechal přepsat na sebe, a tudíž je jeho. Nakonec jsme prý obě dvě ze stejné maštale, matka i já! A ta coura v Kutné Hoře, že ho už moc štve!“

„No, to je děsný, co si to ten děda dovoluje vůči mé manželce - tedy fiktivní manželce - ale stejně! Měla jste ihned přijít za mnou, já bych toho papriku vybouchal!“ V Mojmírovi se rázem probudil nebojácný rytíř.

Irma se lehce usmála: „On není tak starý jak si myslíte, ale moc vám děkuji, je to od vás hezké, že byste se mě zastal... Víte, já jsem si myslela, že si s ním poradím sama, ale když se večer opil a stal se dotěrným, zamkla jsem se v mém pokoji. Jenže pak v noci začal kopat do dveří a řvát, že je vyrazí, tak jsem v zoufalství vzala broušenou vázu, odemkla dveře a jak tam vpadl, tak jsem mu ji rozbila o hlavu!“

„A myslíte si, že jste ho zabila?“, vyhrkl Mojmír.

„Ne, to určitě ne, protože řval jako tur a snažil se mne chytit, ale byla jsem rychlejší!“

„Tak je to jasné, Irmo, zůstanete zatím zde, já si odestelu vedle na gauči, vy se vyspíte zde na válendě, půjčím vám čisté pyžamo, a dám nový kartáček na zuby. Tím se naše "tabu" přece absolutně neporuší...“

Druhého dne zajeli spolu do Dejvic, aby si Irma odvezla své nejnutnější věci. Zastihli tam jejího otčíma s ovázanou hlavou a kupodivu mírného jako beránek. Mojmír mu řekl, že je právníkem Irmy, a požádal ho, aby mu ukázal dekret na tento byt. Dekret bohužel souhlasil s jeho tvrzením, takže mu oznámili, že si v nejbližších dnech Irma odstěhuje všechno co jí patří, a pokud by chtěl dělat potíže, podá na něj trestní oznámení pro pokus o znásilnění.

Irma si pak vzala týden volna z práce, aby trochu upravila své provizorní bydlení u Mojmíra tak, aby to nevypadalo jak skladiště nábytku. Chtěla se za každou cenu nějakým způsobem aspoň trochu Mojmírovi odvděčit za jeho opravdu přátelskou pomoc. Právě když připravovala dobrou večeři, a opravdově se těšila na příchod svého fiktivního mužíčka z práce, zazvonil nečekaně telefon.

„Haló, mohla bych mluvit s Mojmírem?“

„Není ještě doma, mám mu něco vyřídit, kdo volá prosím?“, tázala se Irma.

„Já jsem Bobina, jeho manželka“, ozvalo se z druhé strany.

„To bude asi omyl, Mojmírova manželka jsem totiž já“, řekla Irma.

„Jé, to je novinka, ani se nepochlubil, že se oženil, to vám gratuluju a vyřiďte mu, že ten termín u interrupční komise máme příští týden v úterý v devět, on už ví o co jde, dík!"

Když přišel Mojmír z práce, byl mile překvapen krásně prostřeným stolem se svíčkou a květinami, ale vzápětí zas rozčarován podivně zamlklou Irmou, která na jeho dotazy, co se děje, reagovala vyhýbavě. Jinak výborná večeře probíhala pod latentním napětím, teprve až u kávy s tvarohovými koláčky se Irma konečně rozhovořila:

„Mojmíre, já vysoce oceňuji vše co jste pro mne udělal, ale dnes jsem pochopila, že musím co nejrychleji odtud vypadnout. Jedna moje známá mi nabídla podnájem v jejich vile.“

„Ale proč to, Irmo? Vždyť nám to tu snad takhle vyhovuje, ne?“ Mojmír svraštil čelo.

„Protože já si na vás moc zvykám - a tak vůbec“, Irma se kousala do rtů, „chtěla jsem vám dnes navrhnout tykání, ale od toho úmyslu mne odradila taková náhoda. Zavolala totiž vaše první žena, ohledně termínu interrupční komise. Netušila jsem, že s ní dosud udržujete intimní styky, a pochopitelně nemám právo vám do toho mluvit. Ale to, co mě zaskočilo a co mi vadí, je pocit, jako kdybych začala žárlit, a to nesmím, to prostě nejde!“

„Milá, zlatá, Irmo, jsem šťasten, že na mne žárlíte! To totiž znamená, že mě máte ráda!“, jásal Mojmír a vysvětlil jí svoji nezištnou přátelskou pomoc bývalé choti. Nakonec se Irmě vyznal i ze svých citů, které se až dosud snažil tajit a potlačovat. Konečně našel v sobě odvahu říct jí, co si o jejich nenormálním vztahu myslí: „Irmo, připijeme si teď na tykání a čert vem smlouvu, a budeme zde žít jako normální lidi. S otčímem se můžeš sice soudit o byt, ale kdybys ten soud prohrála, tak nám tohle hnízdečko může také stačit, aspoň já bych tu byl s tebou šťasten!“

„Vždyť já přece také, Mojmíre, já už si přeji jenom klid, já už se nechci ani soudit, ani vdávat, ani rozvádět, prostě chci všechno hodit přes palubu a být tady s vámi, totiž s tebou, Mojmíre, šťastná a spokojená!“

„Ovšem nezapomeň, Irmo, že se rozvést musíme, jinak zůstaneš mojí fiktivní manželkou až nadosmrti, a to bys přece určitě nechtěla!“

Irma si přejela jazykem rty: „A proč si myslíš, že bych si to nepřála, ty protivo?“

„Stojí to v naší smlouvě - nepřekonatelný odpor! To jsou přesně ta dvě slova, která mně na té smlouvě vadila už od začátku! Já jsem k tobě nikdy odpor neměl, ba právě naopak!“

Irma se zvedla a přistoupila k Mojmírovi: „Já se teď asi neovládnu, protože ti musím dokázat, že to s tím odporem není absolutně vůbec žádná pravda! To byla jen suchá právnická formulace! A čert vem to pitomé tabu!“ Sedla si mu na klín, objala ho kolem krku a přisála se mu na rty.

„Máš pravdu, Irmo la douce, opakuj to, vždyť jsme manželé!“

„Znamená to "la douce" sladká?“, zeptala se zbytečně.

„Ano, ale zároveň i nejpůvabnější žena jakou znám!“