Někdy to vypadá, jako bychom měli krátkou paměť. No, není divu. Kdo z nás ještě pamatuje okupaci jako dospělý nebo alespoň dospívající člověk? Z generace „válečných dětí“ jsou dnes už důchodci. Druhá světová válka je pro mnoho z nás jen stránkou v učebnici dějepisu a Hitler nebo Himmler jen historickými postavami. Tento časový odstup nám umožňuje podívat se na místy velmi podivnou historii Třetí říše i trochu jinak.

Začali s tím vlastně už Bergier a Pauwels ve svém Jitru kouzelníků, když v roce 1960 napsali: „Přejeme si, aby každý pochopil, že v Německu se objevila a po několik let se udržela civilizace naprosto odlišná od naší.“

Nebydlel na této straně světa

Věděli, o čem píší. Prožili tu dobu až do morku kostí – v odboji, v gestapáckém vězení, v koncentračním táboře. Snažili se pochopit, co se to stalo. Nejen jim, ale milionům dalších lidí, celému světu. Kladou si otázku: „Kdyby Himmler žil a byl postaven před norimberský tribunál, co by byl mohl říct na svoji obranu?“ A vzápětí si odpovídají: „Nebylo by společného jazyka mezi ním a členy poroty. Nebydlel na této straně světa. Patřil cele jinému řádu věcí a ducha. Byl to bojující mnich z jiné planety.“

Himmler měl totiž svou zcela jasnou mystickou vizi a snažil se jí také důsledně realizovat prostřednictvím svého jakoby rytířského „černého řádu“, neblaze proslulých SS. Pedanticky přitom myslel na všechny podrobnosti včetně řádových hradů a věcí záhrobních: „Ve sklepení pod severní hradní věží („řádového hradu“ Wewelsburgu) dal (Himmler) zřídit hrobku vyvedenou z přírodního mramoru a oddělenou od ostatního světa stěnami silnými metr osmdesát. Na vyvýšenině uprostřed spočívala skořepina pro plamen věčného ohně, v němž měly být páleny erby zemřelých. Kolem dvanáct hrobek pro dvanáct nejstatečnější „rytířů“, uprostřed centrálního hrobka pro Himmlera. (D. Hamšík, H. Himmler, druhý muž Třetí říše).

Převtělený německý císař?

K tomu je třeba přidat ještě Himmlerovu pevnou víru v reinkarnaci. On sám se s jistotou považoval za převtělení německého krále Jindřicha I. Ptáčníka (876-936). Ano, toho, kterému náš kníže Václav, později svatý, odváděl tzv. tribut, čili naturální daň ve formě 120 volů a 500 hřiven stříbra. Svým spolubojovníkům musel Himmler nutně připadat přinejmenším jako podivín, když „nutil nejvyšší špičku SS k duchovním cvičením a až okultním meditacím, při nichž měly cítit osudové spojení se svými předky a čerpat z nich inspiraci i vnitřní sílu ke splnění dějinného odkazu.“

A k tomu ještě patřila spousta vnějších dekorací – hodovní síň ve stylu krále Artuše vč. repliky kruhového stolu, nepříliš pohodlné rytířské komnaty, pochodně všeho druhu, dýky, prsteny, vlajky, erby, runy a meče, obyčejné i speciální narozeninové, vyráběné, jak jinak, z té nejlepší damascénské oceli.

Ve znamení smrtihlava

Na prvním místě mezi těmito symboly ovšem stál tzv. smrtihlav, lebka se zkříženými hnáty. V německé tradici vždy sloužil jako odznak elitních jednotek. Za první světové války si ho vybíraly především úderné a plamenometné jednotky a tankové prapory. A vůbec poprvé je smrtihlav, doplněný černou uniformou, doložen již v roce 1741 u elitních pruských husarů.  Smrtihlav byl často vykládán jako symbol sloužící hlavně k zastrašení nepřítele. Himmler ho však mnohem raději chápal jako symbol věrnosti, tedy ochoty jeho nositelů položit za „svou věc“ i život.

Zatímco toto neblahé znamení bylo a je všeobecně známé, s mystickým prstenem to bylo trochu složitější. Prsten rozhodně nebyl určen pro každého. Byl to podle historických studií „nejtajemnější a nejmocnější doplněk všech SS uniforem“. Nebyl také chápán jako vyznamenání, ale jako osobní Himmlerův dar. Původně byl určen jen pro „starou gardu“, tedy prvních 5000 příslušníků SS, později ho dostával prakticky každý důstojník, který odsloužil více než tři roky. Vlastně to ani nebyl tak dar, jako spíše zápůjčka. Při odchodu z SS nebo úmrtí nositele se musel prsten vrátit.

Himmlerovým vroucím přáním tedy podle všeho bylo, aby „mystická síla“ spojená s „odkazem předků“ prostoupila celý řád a všechny jeho muže, a aby se to nakonec projevilo i navenek. Podivná cvičení vykonávaly nejenom ony nejvyšší špičky SS, ale i řadoví členové. Sovětský pramen (J. B. Čerňak, Něvidimije imperii) uvádí tzv. Tierkampf, kdy cvičící měl „vydržet útok zvířete, aniž se uchýlil ke zbrani“ anebo „držet v rukách granát, který měl už už vybuchnout“.

Pohřben na neznámém místě

Všechno bychom to dnes mohli považovat za neškodné hrátky bez praktického významu, jenže, bohužel, jejich dopad ani zdaleka neškodný nebyl. Bez ohledu na to, zda se v případě „černého řádu“ dostaly do hry nějaké vyšší, v tomto případě velmi černé, síly, jak se často domýšlejí autoři spekulativní literatury, napáchaly SS zlo, které si dnes, na začátku třetího tisíciletí, už většina lidí – nepamětníků ani nedokáže v souvislosti se střední a západní Evropou představit.

Černý řád s Himmlerem v čele, mystika nemystika, má na svědomí miliony lidí utýraných tím nejkrutějším možným způsobem. Byly to právě SS, které provozovaly koncentrační tábory i podzemní zbrojovky, bez milosti likvidovaly muže, ženy i děti, rabovaly židovské zlato, umělecké poklady z celé Evropy…

A bylo po rytířských ideálech. Himmlerovi nezbylo než s tím souhlasit. Co si o tom myslel doopravdy, to si vzal s sebou do hrobu. V americkém zajetí spáchal 23 května 1945 sebevraždu – skousl předem připravenou ampulku s cyankali. Byl pohřben tak, jak by si to jako Jindřich I. Ptáčník jistě přál, na neznámém místě u cesty uprostřed lesa, se stromy a ptáky nad hlavou. A můžeme jen doufat, že se příště převtělí do nějaké méně zločinné inkarnace.

Jitka Lenková

Foto: archiv autoky