Při  jižním konci města Ústí na strmém čedičovém vrchu leží zřícenina hradu Střekov, který nechal l.p.1319 vystavět český král Jan Lucemburský jako strážní a celní stanici pro kupce dovážející a vyvážející své zboží po Labi. V době, kdy vládl v českém království vnuk Jana Lucemburského, Václav IV, vedli spletité spory o Střekov Jan z Vartemberka s Ješkem z Vychnic. A možná právě v období těchto sporů nastal vhodný okamžik pro loupeživého rytíře Kubu, aby obsadil Střekov. Ten se tak stal doupětem jeho loupeživé chásky, s níž na labské vodní cestě olupoval a jímal kupce. Žalostný křik nesl nad Střekovem z temných kobek, kde bědovali trýznění zajatci. Hrubián a násilník Kuba neměl s nikým slitování. Ze strážce labské vodní plavby stal se rázem postrach všech kupců a kdo mohl vyhnul se hradu obloukem.

Kuba však svou zlovůli nijak neskrýval a ve svém hrdopyšném hulvátství se považoval za rovného čestným rytířům. A tak jednoho dne, když byl v Bílině vyhlášen rytířský turnaj, vypravil se naň i Kuba. V Bílině se však se zlou potázal, byl pro své hanebné mravy nejen vykázán z turnaje, ale všichni rytíři mu dali najevo své opovržení.

foto / Wikimedia Commons, Public Domain

Takovou potupu nemohl Kuba unést a trnem v oku se mu stal především hlavní strůjce jeho ponížení - mladý rytíř z Vrabince. Svou pomstychtivost ukojil hned dalšího dne, kdy se svou loupeživou cháskou vyčkal v lese na rytíře, pak se jej zmocnil a uvrhl jej do hrůzostrašné střekovské kobky, z níž nebylo návratu zpět na pozemský svět. Hrůzný čin však Kubovu pomstychtivou náruživost neukojil zcela, pročež druhého dne vtrhl nečekaně na hrad Vrabinec, čímž zaskočil jeho posádku a snadno jej dobyl. Když chtěl Kuba skoncovat se životem starého vrabinského pána, vrhla se před něj na kolena překrásná zlatovlasá panna a prosila o milost pro svého otce. Kuba z ní nemohl oči spustit. Zachvěla jím mocná touha po dívce a snad i srdce se v něm pohnulo. Pročež upustil od dalšího mordu a slíbil dívce život otce i propuštění bratra ze střekovské kobky, když mu ona řekne před oltářem své ano. Pro lásku k otci i bratrovi překonala panna nejen svůj strach z hrubiána, ale umlčela i hlas svého srdce, které patřilo rytíři Otovi a dala slib Kubovi. Darmo pak doufala, že její milý se vrátí z Itálie, než dojde ke svatbě a zachrání ji před tyranem. Málem jí srdce žalem puklo, když se z ní stala střekovská paní. Celý rok se utápěla v slzách při vzpomínce na svého milého, pak se přihodila prapodivná věc.

Jednoho podzimního dne střekovská paní krátila svůj chmurný čas vyšíváním. Tu pocítila v zádech podivné zachvění, ohlédla se a v koutě komnaty spatřila skřítka. V úleku si pomyslila, že už má ze svého nekonečného žalu mámení, v tom však skřítek na ni promluvil: „V temné kobce zdejšího hradu, čeká tvůj milý na zítřejší popravu.“ Střekovská paní po té co uslyšela tu hrůznou zprávu, zůstala sedět jako omráčená, anžto neměla vůbec tušení, že její Ota se nedávno vrátil z Itálie a Kuba ho ihned nechal zajmout s úmyslem popravit jej. Záhy se však probrala z úleku a počala spřádat záměr, jak Otovi pomoci. V noci, když stráže spaly, zmoženy službou i vínem, vplížila se tiše k temné kobce, sebrala strážci klíče a vyvedla svého milého z hradu. Tam jim bylo dopřáno jen krátké rozloučení, neboť se obávali, aby nebyli přistiženi.

Hrozivý řev pronikl druhý den ráno až do její komnaty. Vyhlédla z okna a spatřila Kubu, jak bičuje strážce a hrozí jim šibenicí, anžto neuhlídali vězně. I rozhodla se nebohá paní zastat se nevinných a spěchala na nádvoří, kde strážní úpěli pod ranami tyranova biče.

„Pokud chceš trestat viníky, ztrestej mě!“ zvolala třesoucím hlasem.

Kuba se zarazil a pohlédl na svou paní. „Co to pravíš, ženo?“ osopil se na ni.

„To já jsem v noci otevřela Otovi cestu ke svobodě,“ vyřkla žalostně svůj ortel. V tom okamžení zmocnil se Kuby nezkrotný hněv, uchvátil svou paní za vlasy a vláčel ji na hradby předního hradu, odkud ji srazil do skalní rokle. Sotva vydechla naposled, udál se div divoucí. Vyrojili se kolem ní skalní skřítci a pohřbili její tělo ve skále.

Od té hrůzné události za větrných podzimních nocí vycházel ze skály přízrak Bílé paní a putoval na hradby. Tam stojící postava v bílém, jíž vítr rozechvíval, sevřela hrdlo úzkostí každému, kdo ji zahlédl.

 

napsala Hana Formánková

Zdroj: hrad-strekov.cz, Wikipedie, archiv redakce