Starobylé město Rokycany má bohatou historii a díky tomu i mnoho strašidelných legend. Některé staré místní domy však bohužel už byly zbourány a na jejich místě stojí jiné. V Rokycanech na Malém náměstí například stával dům zvaný,,U Pangrlů“. Proslýchalo se tehdy, že v něm straší. V prvním patře domu lidé vídali děsivé přízraky dvanácti konšelů, kteří seděli uprostřed pokoje, oblečeni do starodávného oblečení. Dům byl bohužel zbořen v 70. letech minulého století a na jeho místě byla postavena jiná budova. Těžko říci, zda je to přízrakům jedno a zjevují se na tomto místě i dnes…

Také v měšťanském domě ve Smetanově ulici, jenž je zmiňován již v roce 1445, prý docházelo k paranormálním aktivitám. Na chodbách a také na schodišti bylo údajně poměrně  často slyšet řinčení řetězů a rovněž se zde ozývaly zvuky, jako kdyby se chodbami kutálela těžká koule. Dnes asi nezjistíme, jaká je příčina tohoto paranormálního jevu, který by se zřejmě dal označit jako řádění poltergeista. Možná se s tímto nadpřirozenem setkal i Bedřich Smetana, jenž zde prý v mládí hrál…

I v dnešní Gottliebově ulici, která se kdysi jmenovala Anichobrova, strašilo. V jednom domě s kamenným ostěním se ve sklepě zjevoval strašidelný přízrak jeptišky. Známá je také místní pověst o zlomyslném duchu, jenž dlouho sužoval obyvatele Rokycan. Místní lidé ho nazývali Klekáníček. Jak už jeho jméno napovídá, zaměřoval se na osoby, které nebyly do večerního klekání doma, což se ne vždy samozřejmě podařilo. To ale přísného a zlomyslného skřeta nezajímalo. Všichni raději snášeli skřetovy kousky, protože se báli jeho pomsty.

Jednou se i místnímu silnému a zdatnému kováři doneslo, že Klekáníček chodí brankou pod kostelem kolem mlýna, pak přechází lávku a tam škodí. Kovář se rozhodl, že to tak nenechá a že mu něco provede. Jednoho dne po práci, ačkoliv byl již unavený, si kovář počkal v kovárně až do klekání. Bylo zataženo a tma. Kovář stál u branky, když proti němu vyskočilo podivné stvoření s ohavným obličejem. Hned poznal, že to je Klekáníček.

„Co si pán přeje?" zeptal se kovář. „Okovej mi boty!" spustil na něj skřet. „Jak bych mohl okovat, když mi oheň vyhasl," řekl kovář před kovárnou. Jakmile to dořekl, Klekáníček skočil k měchu, zafoukal a uhlí ihned žhnulo. Kovář popadl kus železa a dal ho do ohně. Mužík zatím zapálil louč, aby bylo lépe vidět.

Kovář vzal žhavé železo do kleští. „Zujte si boty!" řekl. „To nemohu. Jsi obratný, já se tě přidržím a ty mi okováš boty na noze," odpověděl Klekáníček. „Ale co když vás trefím kladivem, můžete být pak mrzák - a to bych si nerad bral na svědomí," varoval kovář. „Nech řečí a začni!" rozkázal skřet.

Kovář byl s podkováním hotový velmi brzy. Zvedl mužíka, který byl lehký jako pírko, a začal mu podkovávat boty na noze. Klekáníček se pevně chytil kováře a nohy položil na kovadlinu. Kovář přiložil podkovku, použil největší podkováky (hřebíky) a při každém úderu zasáhl Klekáníčka kladivem do lýtka. „Prosím vás, nezlobte se! Už jsem unavený, kladivo mi sjíždí," omlouval se kovář. Klekáníček mlčel. Ale po šestém úderu se kováři vytrhl z rukou, zamečel jako koza a utekl do tmy.

Kovář se tak pomstil za měšťany, ale teď měl strach, co mu mužík provede. Dlouho čekal na pomstu, ale pak na to už nějak zapomněl. Vyprávělo se totiž, že se Klekáníček z Rokycan odstěhoval… Až jednou ke kováři přijel sedlák okovat koně a vyprávěl, že sousedé z Březiny a Oseka viděli Klekáníčka. Šoural se prý po kolenou – asi ochrnul od těch úderů…

napsal Petr Matura

Zdroje: cs.wikipedia.org, Pověsti z kraje pod Radyní, Stejskal, M.: Labyrintem tajemna, rokycany.cz