Začátek minulého století měl zcela jistě svoji romantiku, ale rovněž i svou stinnou tvář. Mnoho lidí bylo nemajetných, a tak kvetl i zločin, tuláctví a lidé hledali domov, kde se dalo... Kde tedy například tito tehdejší vyvrženci nacházeli útočiště?

Jedním z takových útočišť bylo místo zvané ,,Vápenka“. Nacházelo se v místě, kde jsou dnes skály v pražském Braníku. Své jméno tento úkryt spodiny získal podle těžby vápna, která zde probíhala nejméně od poloviny 18. století až do roku 1928, kdy se zde těžil vápenec. U paty lomů vznikaly vápenky, v nichž se pálilo známé pražské staroměstské vápno. Jednalo se o hydraulické vápno, které se používalo při vodních stavbách, například pro pražská nábřeží - a vůbec pro výstavbu města v 19. a na počátku 20. století. Pro toto místo se vžil také ironický název „branický Eden“.

ilustrační foto / Pixabay

Právě ve výklencích po těžbě našla útočiště tehdejší chudina včetně malých dětí, ale také prostitutky, zloději a vůbec lidé utíkající před zákonem. Nacházely se zde také dvě noclehárny, které měly i své názvy: ,,teplá“ a ,,studená“. Teplá byla ceněna právě kvůli teplu od vypáleného vápna.

Za druhé světové války na tomto místě vznikala tajná nacistická továrna s krycím názvem Bronzit, která však nebyla zcela dokončena. Dnes zde hnízdí pouze netopýři a málokdo z návštěvníků si asi dokáže vybavit zajímavou minulost tohoto romantického místa.

Dalším legendárním a také známějším místem pražské galérky byl ,,Hotel Díra“. Tato podzemní útulna se nacházela pod pražským Karlovem ve svahu nad dnešním parkem Folimanka, přibližně v místě, kde se dnes nachází Nuselský most. Kdosi proboural zazděný vchod do polosesutých kasemat hradeb. Už vstup byl velmi zvláštní. Zhruba po pěti metrech plazení se vstupovalo do předpokoje a ještě dále do prostorného salonu. Kvůli nízkému stropu se zde lidé pohybovali většinou po kolenou, ale i tak se jich sem dokázalo vměstnat až patnáct najednou. V salonu prý panovalo i uprostřed zimy příjemné teplo. Komfort zvyšovaly ještě různé houně nebo pelechy z roztrhaných kabátů. V improvizované kuchyni se navíc vařila kradená káva nebo čaj. Přespával tu také tehdy známý český proletář Krejča, který zde složil ,,Hymnu pražských tuláků“, jež byla ve své době velmi hranou odrhovačkou.

Policii bylo toto místo známo dlouhá léta. Často se tu skrývali jedinci, kteří se předtím dostali do křížku se zákonem. Marně ale policejní komisařství žádalo vojsko jakožto vlastníka hradeb o zazdění vchodu. K tomu došlo až v lednu 1909, kdy policisté podnikli razii proti mladým delikventům. Hotel Díra sice našli opuštěný, protože jeho obyvatelé dostali včas echo, ale výsledkem akce bylo alespoň uzavření vchodu. Nikoliv však natrvalo.

Přes veškerou snahu úřadů se v Díře bydlelo s přestávkami až do roku 1936. K jejímu definitivnímu zániku bohužel přispěla lidská tragédie – v únoru předchozího roku zde umrzl podkarpatský tulák Štěpán Šalenik. Teprve na základě toho byla Díra důkladně zazděna.

Poté se na toto místo na dlouhá léta zapomnělo. Zájem o něj ožil až díky vynikajícímu speleologovi Vladimíru Vojířovi, který začátkem roku 1970 nalezl přesné místo a s jeskyňáři se mu podařilo proniknout dovnitř a vše zdokumentovat. Po dostavbě Nuselského mostu, kdy došlo i na úpravu hradeb, tato legendární památka již bohužel natrvalo zmizela, a tak zbylo jen několik vzpomínek, které věrně uchoval například autor Karel Ladislav Kukla.

 

napsal Petr Matura