Jsou místa, která nám již svým názvem napoví, že bychom se jim raději měli vyhnout. Jedno přesně takové najdeme, pokud se vydáme po dálnici D1 z Olomouce směrem k Lipníku nad Bečvou.

Bývalá osada Smolná se měla nacházet kdesi v dnešním vojenském prostoru Libavá, ale ne všechny prameny se shodují na přesném umístění. Ještě roku 1406 zde historické prameny připomínají osadu stejného jména, ale pak osada mizí z map, jako kdyby se propadla do země. Neví se proto, kde přesně ležela, ale nejčastěji se uvádí, že se jednalo o trojúhelníkovou planinu, uprostřed které stával hraniční kámen okolních panství. Na místě dřívější osady však našli odpočinek sebevrazi a také oběti poprav. Vypráví se, že na Smolnou byli sváženi sebevrazi a odsouzenci z celé Moravy.

ilustrační foto / Pixabay

Že se nejednalo pouze o bujnou fantazii našich předků, to dokládá existence zvonku, který visel až do konce 19. století na hostinci U Modré hvězdy v Lipníku nad Bečvou. Právě na něj se zvonilo všem násilně zemřelým na poslední cestu.

Kdysi zde prý byl vídán duch zvoníka se skelným pohledem, který se po zazvonění rozplynul. Vypráví se, že sebevrazi byli na místo posledního odpočinku sváženi v kočárech a jelikož sebevražda byla považována za odsouzeníhodný čin, byli zemřelí často rafinovaně maskováni.

Dochovalo se například vyprávění o kočáru, který jednoho večera přijel k hostinci ve Velkém Újezdě. Kočár přijel údajně až z Jihlavy, takže děvečka, pracující v hostinci, předpokládala, že z bohatě vyhlížejícího kočáru vystoupí cestující a půjde se občerstvit. Pacholek tedy vypřáhl koně, odvedl je do maštale - ale nic se stále nedělo. Zvědavá děvečka nakonec otevřela dveře kočáru a chtěla spícího muže s doutníkem v ústech pozvat do hostince. Kam má ve skutečnosti cestující namířeno, to pochopila, když se dotkla ztuhlého těla...

Jiná pověst vypráví, jak vezl olomoucký pacholek nějakého sebevraha přes vesnici k Smolné. Tam ho měl pohřbít. Na věži právě odbíjelo poledne. V tom okamžiku se vůz náhle zastavil, něco se mu pověsilo na kola - a vůz s hrubou rakví byl najednou tak těžký, že s ním čtyři vraníci ne a ne hnout z místa, jako kdyby uvázli v blátě. Pacholek na kozlíku vstal a křičel ze všech svých sil:

„Pustíte se, nebo nepustíte? Já vám ukážu!“ Zatočil bičem nad hlavou, zapráskal a něco divoce tloukl a bil — ovšem nikoliv koně, nýbrž něco zcela neviditelného. To prý se mu čerti pověsili na loukotě, rvali se o zoufalce a chtěli ho z vozu odnést. Pacholek se po nich oháněl a hlasitě klel, ale marně. Vůz stál jako přibitý, koně měli pěnu u huby a ne a ne jej utáhnout.

Lidé v té chvíli již věděli, co se děje, a vystrašeně vykukovali z oken. Někteří vyběhli ven a snášeli pacholkovi jídlo a pití a ti zámožnější i peníze, jen aby toho vyděděnce na voze co možná nejdříve dostal od nich pryč. To prý pomohlo a vůz mohl uhánět z vesnice. Někteří skeptici si však myslí, že pacholci tímto způsobem nenápadně vydírali zoufalé vesničany, kteří nechtěli mít s mrtvými nic společného, a tak raději zaplatili.

Dochovalo se také vyprávění o partě dřevorubců, kteří se v lese zdrželi až do soumraku. Tu prý zvedl jeden z nich láhev a hlasitě zvolal: „Vy kamarádi si připíjíte na zdraví. Já ale připíjím na zdraví všem nešťastníkům, kteří tu odpočívají, ať je jim země lehká a …“  V tom okamžiku se zvedl takový vítr, že se stromy ohýbaly až k zemi, větve se lámaly a suché listí se točilo ve velkém víru, až zastínilo i svit měsíce. To sami duchové prý dostali chuť na kořalku!

Také se vypráví, že když kočár s nebožtíkem dorazil na Smolnou, nadšeně ho vítali dříve pohřbení a docházelo k děsivým událostem. Proto doprovod co nejrychleji vykopal jámu a zmizel, Pokud to nestihl do svítání, údajně ho pohltila země a do vesnic se vraceli jen pološílení koně...

Dochovalo se také vyprávění o chlapcích, kteří se vypravili na houby. Rozdělili se a jeden z nich se ocitl na kraji vysokého, černého lesa. Pomalu se stmívalo. Najednou před sebou uviděl v úžlabině pod bukem nějakého muže, který měl na sobě starodávné šaty a široký klobouk. Na větvi visel malý zvonek, na nějž ten člověk zvonil. Znělo to prý truchlivě, jako umíráček. Toho výrostka nenapadlo nic divného, zamířil k němu a ptal se: „Pantáto, prosím vás, kolik je hodin?“

Muž zvonil dál a ani se nepohnul, jako kdyby chlapce vůbec neslyšel. Ten ho tedy zezadu zatahal za šosatý kabát a ptal se znovu: „Pantáto, slyšíte? Jak je pozdě?“

Vtom se zvoník na mládence konečně otočil. Měl skelné oči a obličej celý bílý jako z vosku. V té chvíli chlapce popadla hrůza a hlava nehlava běžel zpátky za ostatními. Když jim vše vyprávěl, přišli na to, že asi zabloudil do zakázaného lesa na Smolné. Měl prý štěstí, že se odtud vůbec dostal...

Takových místních historek se zde dochovalo mnoho a je velmi pravděpodobné, že se na nich podepsala rovněž i fantazie lidí. Ovšem není vyloučeno, že zde mohlo docházet i k paranormálním jevům. Ostatně, na každé pověsti bývá zcela jistě i zrnko pravdy… Navíc na tomto místě prý nikdy neproběhl archeologický průzkum a i dnes je toto území díky vojenskému prostoru nepřístupné. A dost možná je to tak i lepší...

napsal Petr Matura

zdroj: Obůrková:Kam za příšernými strašidly, velkyujezd.cz, archiv autora