Městečko Cairate se nachází v Itálii, v provincii Vares. Původně zde v prvním století našeho letopočtu stávala římská vila. V šestém století se toto místo stává lombardskou vojenskou pevností a poté středověkou vesnicí velkého strategického významu. V období renesance bylo součástí Milánského vévodství a v roce 1535 se stalo španělským dominiem. Později se tato oblast dostává pod vliv rakouského císařství, dále Napoleonovy říše, poté je připojena k Lombardsko-benátskému království a nakonec je místo dobyto Piemonťany.

Dario Crespi, CC BY-SA 4.0 / Wikimedia Commons, Public domain

Dnes je klášter Cairate pod ochranou UNESCO významným, avšak i tichým místem. Původně klášter, postavený, jak jsme již řekli, na zbytcích římského domu, jehož stopy byly nalezeny ve vrstvení pod klášterními místnostmi, prý založila tajemná lombardská princezna Manigunda, která se stala i jeho abatyší.

Mladá žena, která byla vážně nemocná, údajně obdržela proroctví, že bude uzdravena pouze tím, že se napije ze zázračného pramene. Manigunda na oplátku slíbila, že složí řeholní sliby. Když se skutečně uzdravila, stala se jeptiškou a nechala postavit tento klášter. K této události mělo dojít  v roce 737 n. l. Tak alespoň praví legenda.

Na nádvoří, stranou ostatních hrobů, byl v patnáctém století nalezen sarkofág s ostatky přepychově oblečené ženy. Předpokládalo se, že bylo objeveno tělo abatyše. Ve skutečnosti je však velmi podivné, že by jeptiška byla pohřbena v přepychovém rouchu. Navíc na pergamenu, nalezeném v archivech, se prý výslovně prohlašuje, že byla vždy oblečena jen ve skromném mnišském hábitu...

Ať už tomu bylo jakkoliv, rozhodně se ale zdá, že duch ženy nechce dodnes opustit klášterní zdi. Po celá dlouhá staletí se našli tací, kteří přísahají, že ji viděli bloudit mezi temnými místnostmi a chodbami. Navíc také často slyšeli rovněž i její sténání a viděli nevysvětlitelné pohyby dveří a oken za naprosté absence jakéhokoliv větru nebo průvanu...

Celkem tedy skutečně poměrně velké množství lidí uvnitř kláštera pocítilo přítomnost nadpřirozené entity, která se projevovala nevysvětlitelnými zvuky a zjeveními, a to zejména v noci. Na internetu také kolují podivné, skutečně zvláštní příběhy. Některé z nich tvrdí, že byly slyšet nevysvětlitelné zvuky a dokonce i sténání vycházející ze sarkofágu. Před několika lety navíc pracovník zapojený do restaurátorských prací zřejmě dokonce pořídil fotografii tohoto ducha. Tato průhledná postava na fotografii sem následně přilákala lovce duchů z celé Itálie. Při té příležitosti na místo přijeli i moderátoři známého italského televizního pořadu.

Při pohledu na jednu z místností se zářivými freskami ze šestnáctého století, které se dochovaly v poměrně dobrém stavu a je pravděpodobné, že zdobily právě pokoj abatyší, které nastoupily po Manigundě, spontánně vyvstává několik dalších otázek. Místo náboženských námětů, které by se lépe hodily k funkci tohoto místa, jsou zde vymalovány nejrůznější hudební nástroje, exotická zvířata, rostliny a závěsy, které prozrazují skutečně překvapivý vkus i vytříbenost, ale málo se hodí k příslovečné strnulosti mnišského řádu. Při prohlídce pokoje si člověk uvědomí, že abatyše měla v pokoji také vlastní koupelnu, což je pro jeptišku naprosto nevídaný „detail“, i když se jedná o pozdější přírůstek ve vybavenosti pokoje. Ti, kdo vládli tomuto místu, proto velice pravděpodobně vykonávali velmi odlišnou funkci, než zahrnuje pouze ono pověstné „ora et labora" (modli se a pracuj) a zřejmě tedy měli více světskou než duchovní moc… Co všechno tedy vlastně až do dnešních dnů doposud ještě tají tyto starobylé klášterní zdi?

 

napsal Petr Matura

zdroje : monasterocairate.it, Ilparanormale.com, it.wikipedia.com