Máme dnes vlastně představu, jak kdysi probíhala návštěva dávných čínských lékařů? Anatomické znalosti, jimiž byli kdysi tito lékaři vyzbrojeni, se opíraly o spekulace z přírodní filozofie. Kult předků například zakazoval pitvu mrtvých lidských těl. V říši mrtvých se totiž měl podle dávné tradice každý objevit tak, jak původně vypadal během svého pozemského života. Zmrzačený člověk se prý pak nemohl na onom světě setkat se svými předky, a tak například po amputaci končetiny se tato část těla uchovávala. Později, po smrti svého nositele, se pak pohřbívala společně s ním…

foto / Pixabay

Jen ve zcela výjimečných případech se pak povolovaly pitvy těl mrtvých zločinců. Jinak byli lékaři, kteří se chtěli seznamovat s anatomií vnitřností, odkázáni pouze jen na zkušenosti, které získávali během operací nebo při těžkých úrazech. Je zajímavé, že zvířecí anatomie byla k případnému porovnávání využívána jen velice zřídka.

Anatomie a fyziologie tedy dlouho zůstávaly v zajetí přírodní filozofie. Na člověka byly také přeneseny principy jin a jang. Jin sídlil uvnitř lidského těla a jang zase na jeho povrchu. Čínští lékaři však poměrně jednoduše mohli z tohoto filozofického systému dvou principů jin a jang odvodit patologické stavy, kdy podstata nemoci údajně spočívá v nerovnováze některého z obou uváděných principů. Za možné příčiny onemocnění se tehdy považovalo kupříkladu nejen podnebí, počasí, tedy teplo, sucho, vlhko či zima, ale nemoc mohly způsobit i nejrůznější jedy nebo duševní pochody (emoce, afekty, vášně). Na vině však prý mohli být údajně rovněž také zlí duchové.

Čínští lékaři věnovali každému ze svých pacientů skutečně hodně času. Jednotlivá vyšetření prý údajně trvala i několik hodin. Vyšetřování pacientů tedy bylo zřejmě podrobné, i když se lékaři příliš nezdržovali s anamnézou. Vyšetření se totiž zaměřovalo na důkladnou prohlídku a také na pozorování nemocného.

Nejdůležitější diagnostikou pak bylo vyhodnocování tepu. Vycházelo se při něm ze srovnávání lidského organismu se strunným nástrojem. Různý charakter tepu prý odpovídal tónům jednotlivých strun a bylo tak prý možné rozlišovat harmonii a disharmonii. Na vyšetření tepu tedy byly závislé jak diagnóza, tak prognóza i následná terapie. Pulz byl stejně jako dnes měřen nad zápěstím, a to za pomoci ukazováčku, prostředníčku i prsteníčku.

Jednotlivé tepy byly rozdílné podle roční a denní doby, podle věku, pohlaví, tělesné konstituce, ale i na základě postavení hvězd… Existovalo až dvě stě různých typů pulzu a každý měl navíc rovněž i svoje vlastní jméno. Například až dvacet sedm druhů tepu mělo ohlašovat blížící se smrt člověka.

Obtíže však nastávaly při vyšetření žen, kterých se tehdejší lékař nemohl dotknout a často je ani nesměl vidět. Aby tedy mohl vyšetřit jejich tep, vzal lékař do ruky hedvábnou nit, jejíž druhý konec uchopila pacientka, která byla skryta za zástěnou. Lékař pak musel pouze na základě chvění této nitě posoudit pulz nemocné a určit diagnózu…

Na druhém místě po vyšetření tepu následovalo vyšetření jazyka. Někteří lékaři rozlišovali i více než sto změn na jazyku, přičemž se zaměřovali zejména na jeho barvu. Při stanovení diagnózy se pak braly v úvahu ještě též i sny pacienta, jeho nálada nebo výměšky tělesných orgánů.

 

napsal Petr Matura

zdroje: cs.wikipedia.org,Starověká Čína -příloha Lunárního kalendáře  Krásná paní 2023, www.tcm.cz, spektrumzdravi.cz,