Zámek Milotice se nachází asi 8 kilometrů od Kyjova a patří mezi nejkrásnější zámky Moravy. Postaven byl na místě středověké tvrze ze 14. století, kterou vlastnil rod pánů z Ronova. V 16. století byla tvrz přestavěna na renesanční zámek. Roku 1648 získal zámek rod Serenyiů, který ho dal později přestavět do barokní podoby.

 

foto / Petr Matura

Zámek zdobí sochy antických božstev, velká freska, dále byl přistavěn skleník, oranžerie, konírna a jízdárna. Přístavby se zámkem tvořily harmonický celek, zapadající do prostředí. Asi o 20 let později bylo plastikami vídeňského sochaře Jakuba Kryštofa Schletterera vybaveno čestné nádvoří a vstupní cesta do zámku, vedoucí po mostě.

Také zámecká zahrada je velmi působivá. Můžeme zde najít fontány a letohrádky s ptačím domkem či umělou zříceninu. K celku zahrady patří i obora, protkaná hvězdicí průhledů, s krytým pavilonem v jejich průsečíku. Panství zůstalo majetkem Serenyiů do počátku 19. století, nakonec je sňatkem získali Seilernové-Aspangové, kterým náleželo až do roku 1945. Díky své romantické podobě zámek láká i filmaře. Nedávno se zde například natáčelo pokračování úspěšného filmu ,,Poslední aristokratka“.

Jako každé staré sídlo, tak i Milotice mají své pověsti, které jsou zřejmě i částečně založené na pravdě, neboť místní duchy můžeme na zámku potkat dodnes… Jedna z nich praví, jak si jeden ze zdejších majitelů plnými doušky užíval života. Pořádal hony, skvělé bály a hostiny pro šlechtu z širokého okolí. Jeho bouřlivý život se však nelíbil jeho mladé manželce. Ta před bujarými oslavami v sálech zámku dávala přednost klidu ve svých komnatách, kde se věnovala šití, nebo ráda vedla dlouhé rozhovory s mladým zámeckým kaplanem, který chápal její pocity lépe, než kdy dokázal její manžel. Ten jí naopak neustále vyčítal, že se vůbec nevěnuje jeho hostům.

Hraběnka se po ránu ráda procházela po parku, kde se obvykle s mladým kaplanem potkávala, což hrabě snášel velice nelibě. Zřejmě na náklonnost manželky ke kaplanovi žárlil. Jednou se v parku hraběnka po ránu zcela nenadále potkala s manželem, jenž měl s sebou pušku. Ten jí popřál hezkou zábavu a údajně odjel na lov. Když se po chvíli objevil kaplan a galantně hraběnce políbil ruku, ozvala se rána a kaplan padl mrtev k zemi. Vraha se ovšem nikdy nepodařilo vypátrat, neboť ani hraběnka na svého muže žádné podezření neuvrhla, i když věděla své...

Toho dne však oblékla černé šaty, které pak každodenně nosila až do své smrti. Proto jí poddaní na panství neřekli jinak než Černá hraběnka. Její duch se má dodnes v noci zjevovat zejména v prostorách zámecké kaple, a to i s kaplanem, který slouží mši, zatímco hraběnka přebírá kostelní roucha. Jindy se prý zase hraběnčin duch prochází zámeckým parkem.

O zjevování hraběnčina ducha byli před několika lety přesvědčeni i samotní zaměstnanci zámku. V jinak mimo otevírací dobu zamčených zámeckých pokojích prý totiž nacházeli otisky bosých zablácených chodidel. Jednalo se o černé šlápoty, které po čase samy zmizely...

I další místní pověst je zajímavá, ovšem nikoliv již tak strašidelná. Tato legenda vypráví o čápech, o které se vzorně starala rodina Serenyiů. Jednoho dne byl zámek přepaden tureckými nájezdníky a hrabě odvlečen do zajetí. Nešťastná hraběnka o něm neměla žádné zprávy. Uběhl rok a na zámek se vrátila čapí rodinka. Při jedné z procházek si zoufalá hraběnka povšimla, že jeden z ptáků má na noze připevněn kožený řemínek se zprávou. V ní hrabě prosil jakéhokoliv nálezce o pomoc, neboť je na březích Černého moře držen Turky jako otrok a musí zaplatit výkupné. Hraběnka tedy sehnala potřebné prostředky a svého muže vykoupila. Tak se majitelům vrátila péče o čapí rodinku, která měla v místě, kde byl hrabě vězněn, své zimní sídlo.

napsal Petr Matura

zdroje: hrady.cz, M.Stejskal: Labyrintem tajemna, epochaplus.cz, zamek-milotice.cz, mbrno.cz