Oslavy jara můžeme vystopovat až k dávným babylonským jarním zvykům. V Augsburgu spolu bojovali muž oblečený do břečťanu a muž oděný do zeleniny. Ve Štýrsku nastoupili chlapci v kožešinách, vyzbrojení lopatkami na přikládání do kamen, cepy a lopatami na přehazování obilí proti druhé skupině, která měla kosy, srpy a vidle.

ilustrační foto / Pixabay

Ve starém Římě vyháněli 14. března z města muže zakukleného do kožešin (mamurius veturius). V Kingnau v Aargau ve Švýcarsku dráždí mládež bytost zvanou ,,Hegel“ a házejí na ni řepy, košťály ze zelí a další zeleninu. ,,Hegel“ se brání bičem a pokouší se někoho chytit, aby ho mohla strčit do studny.

Také  u St. Gallenu se dochovala památka na pohanskou minulost. Vzpomínají zde na jakéhosi ,,světlého“ a ,,tmavého olejového bůžka“. Na Popeleční středu se v řadě švýcarských vesnic objevovala ,,senná matička“ (Heumütterli). Proto se tomuto dni také říkalo ,,Heumütterlitag“, neboli den Déméter. Převlékali se za ni mladí chlapci, začernili si tvář a koho potkali, toho se také pokoušeli zašpinit. Potom útočili na vyvýšeninu, bráněnou mladšími dětmi a děvčaty. Obránci se je snažili zahnat zase dolů. Také na ,,sazný pátek“ (pátek Freyji – Venuše) bývalo zvykem si začernit obličej sazemi. Byla to nejjednodušší maska, aby vás démoni nepoznali nebo aby vás pokládali za jednoho ze svých a neublížili vám.

V kostelech se ve dnech před Velikonocemi ozývají místo zvonů klapačky a řehtačky, Takto vyluzovaný zvuk má symbolicky vyjádřit zděšení a nevoli přírodních sil nad smrtí Páně. Ve Švýcarsku se dříve na Zelený čtvrtek (den Donnarův, vlastníka hromového klínu Mjölnir) konaly takzvané ,,kraválové mše“. Chlapci napřed lamentovali, ale pak začali dělat hluk přinesenými řehtačkami a působit ,,pohanský kravál“. Ve Westfálsku se o půlnoci sešli všichni chlapci v chrámu, aby ,,chytili Jidáše“. Bouchali přitom do podlahy a kostelních lavic, klapali dřevěnými klapačkami a nakonec vyrazili s velkým povykem do noci. Smyslem těchto hlučných projevů vždy bylo bránit se proti zlým duchům.

Až do Velikonoc je noc delší než den, duchové nyní svádějí poslední bitvu a pak se stáhnou, dokud nebudou dny opět kratší než noci. V německy mluvících zemích se nedoporučuje opouštět ve čtvrtek před Velikonocemi vesnici nebo chodit do lesa, protože to je noc, kdy čert honí ,,dřevěnou paní“.

Nastala jarní rovnodennost. Končí práce ve světnici a rolníci se v této době mohli opět vydat na pole. V některých vesnicích se tehdy ,,posílá po potoce světlo“. Na prkýnko se připevní svíčka a pustí se po vodě. Tyto lodičky někdy vezou obrázky měsíce a hvězd.

Římané v tuto roční dobu slavili ,,vinalia priora“, ,,ranný vinný svátek“, kdy přinášeli slavnostní úlitbu Jovovi. Teprve pak bylo možno víno z loňské úrody běžně pít.

Toto období končí poznáním, že všechno, co bylo, se v pozměněné podobě opět zrodí. Uzavírá se tak cyklus astrologického roku a mnoho cyklů tvoří dlouhý řetěz, jež souvisí s věčným koloběhem vesmíru. Symbolické znázornění znamení Ryb představuje, že to, co je teď, se v pozměněné podobě opět vrátí...

napsal Petr Matura

zdroje: cs.wikipedia.org, Karrer: Zvěrokuh - lidový rok, casopisroots.cz