V Ledči u řeky Sázavy prý nikdy neměli nouzi o vodníky. Jeden z nich byl údajně vídán pod Šeptouchovem u velkého špičatého kamene, jenž se kdysi utrhl od šeptouchovské skály, čnící nad řekou pod městem, a následně spadl do vody. Také se tu v proudu pod skalou utopilo hned několik dětí... Tento vodník se údajně během jasných nocí rád procházíval po lukách pod dnešním nádražím. Někteří lidé tvrdí, že se jedná o nějakého příbuzného místního městského vodníka. Jeden prý nosil zelený fráček, druhý zase modrý. Dnes však zde již jeho vodnické sídlo nenajdeme, neboť špičatý kámen pod skalami Šeptouchova zmizel při úpravách sázavského toku.

Sázava / foto Pixabay

Tok řeky Sázavy je ve městě Ledči spoután dvěma jezy. U každého z nich v minulosti stával mlýn. Říkalo se jim Horní a Dolní. Oba páni otcové se však v lásce příliš neměli, i když bylo pro oba klepáče stále práce až nad hlavu. Ale jak se říká, dva kohouti se na jednom smetišti prostě nesnesou...

Snad to bylo i proto, že mlynář z Dolního mlýna stále podezříval pana otce z Horního mlýna, že mu škodí všude, kde může. A skutečně tomu i mnoho událostí nasvědčovalo. Jednou měl na mlýnském kole vody málo, jindy jí bylo zase naopak moc, stavidla bývala občas poškozena a dokonce i uvnitř ve mlýně bylo často zpřeházené nářadí a mouka i obilí vysypané.

Mlynář láteřil, hlídal on, jeho žena i celá chasa - a přece neuhlídali. Zlomyslností stále přibývalo a pak dokonce neuplynula jediná noc, aby se v Dolním mlýně něco nestalo. Několikrát se dokonce i mlýnské kolo uprostřed největšího spěchu při mletí zastavilo - a ne a ne s ním pohnout, i když vody bylo právě dostatek. A přece nebyla zjištěna žádná závada. Po chvíli se pak kolo zase samo od sebe dalo do pohybu...

Teprve tehdy všichni ve mlýně poznali, že mlynáři z Horního mlýna křivdili. Pochopili, že podobné zlomyslnosti nedělá nikdo jiný než vodník. Při činu ho však nebylo možné přistihnout, i když po něm všichni pátrali, jak jen mohli.

foto / Pixabay

Až jednoho dne se vodník přece jen spálil a doplatil na svoji přílišnou zvědavost. Bylo to po žních, tedy uprostřed největšího mletí. Porouchala se lopatka u mlýnského kola a závadu bylo nutné okamžitě opravit, aby se práce příliš nezdržela. Do mlýna přišel místní tesař, aby provedl nutnou opravu ihned, ještě v noci, společně s mládkem a krajánkem, který ve mlýně právě vypomáhal.

Když si připravili vše potřebné a začali s opravou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nich malý mužíček v zeleném fráčku. Nejprve jen tak zvědavě pokukoval, avšak když si ho na krajánkův pokyn nikdo nevšímal, po chvíli ho přestala jejich práce zajímat - a chtěl se pustit do obvyklého řádění. Když muži viděli, že už je vodník dost daleko od vody a ztratil tak zřejmě hodně ze své magické síly, naráz vyskočili a nezvaného hosta spoutali provazem z lýka. Položili ho do sucha na pec a krajánek v ní zatopil. Potom se vrátili ke své práci.

Zprvu byl zelený mužíček potichu, avšak už po chvíli začal naříkat a prosit alespoň o lžičku vody. Sliboval všem okolo hory doly, ale nikdo si ho nevšímal. Teprve když si mysleli, že vodník je už dost vytrestán, uvolnili provaz a pustili jej na svobodu. Ale nejprve musel samozřejmě slíbit, že už nikdy do mlýna nepřijde a nikomu znovu škodit nebude. A opravdu, od těch dob se vodník ve mlýně neukázal a oba ledečtí mlynáři se zase smířili.

napsal Petr Matura

Zdroj: Eduard Doubek: Na Sázavě: Pověsti z Ledečska a Světelska, kudyznudy.cz, ledecns.cz