Lázeňské město Karlovy Vary jistě nikomu nemusíme představovat. V jeho stínu však lze najít i několik dalších zajímavých míst, jako například poutní místo Skoky s přilehlým městečkem Žlutice a nedalekou přírodní rezervací s nevšední historií.

 

foto Petr Matura

Skoky, původně Skok a dříve také Mariánské Skoky, německy Maria Stock, slavné „české Lurdy“, ukryté v karlovarských lesích, místo bezesporu protkané magickou pozitivní silou s pocitem klidu a uvolnění, jsou bývalá ves, součást města Žlutice nad žlutickou přehradní nádrží. Leží ve svahu na terase nad údolím řeky Střely.

Od roku 1982 zde však již trvale nikdo nežil. Do současnosti se zachovaly ruiny bývalého hostince, hřbitova, jedné stodoly a zejména barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie, poškozený však četnými loupežemi. Zdejší poutní mariánský obraz Panny Marie Pomocné, považovaný za zázračný, dal vzniknout známému úsloví "Panenko Skákavá“, které zřejmě vzniklo od Skokovské Panenky.

Druhá legenda říká, že jméno je odvozeno ze zvláštního umístění obrazu – ten prý údajně v tehdejší kapli nebyl pevně připevněn a občas nad oltářem poskakoval. Dokázal však uzdravovat nemocné a o Skocích se začalo brzy mluvit jako o českých Lurdech. Kaple byla rozšířena o kostel a na místo se začali sjíždět poutníci z celé Evropy. V roce 1748 jich podle záznamů přišlo do kostela až čtyřicet tisíc.

První písemné zmínky o Skocích se objevují v roce 1513. V roce 1557 získal Skoky hrabě Šlik.    
Skoky však ovlivnilo zejména dvacáté století, které do osudu obce zasáhlo několika zničujícími ranami. Nejprve odešlo obyvatelstvo české národnosti. Následně přišel rok 1945 a stejný osud postihl i obyvatelstvo německé. Do obce se pak nastěhovali příchozí z východního Slovenska.

Násilné přinucení lidí vstoupit do JZD spolu se zdecimováním církevních řádů v padesátých letech pokračovalo v devastaci obce. Rovněž i stavba žlutické přehradní nádrže na pitnou vodu na řece Střele odřízla obec od světa. Obyvatelstvo bylo, kromě jediné paní, vystěhováno do okolních obcí a v roce 1950 byla po internaci premonstrátských řeholníků opuštěna i zdejší fara, jež byla prodána na stavební materiál. Poté, co roku 1982 tragicky zemřela, údajně ze zoufalství nad smrtí dcerky prý skokem do studny, i poslední obyvatelka, byl osud pustnoucích a chátrajících Skoků zpečetěn úplně. Zbylé budovy ve vesnici se postupně takřka rozpadly a začala je pohlcovat okolní příroda.

Budovu kostela si však ani tehdejší režim netroufl zbourat. Jak již bylo uvedeno výše, kostel ale postupně chátral a byl i mnohokrát vykraden. Kostel společně se svým zničeným okolím pak působil skutečně tísnivou až strašidelnou atmosférou. Přesto je až do dnešních dnů poutní kostel Navštívení Panny Marie jedinou zachovalejší stavbou ve Skocích. Zachráněné cennosti z kostela se dnes uchovávají v klášteře v Teplé. Na své původní místo se navrací pouze během znovuobnovených poutí. 

Poutní místo se dnes již skutečně znovu začíná probouzet k životu. Turisté i věřící postupně nacházejí cestu zpět. Stavba je znovu zpřístupněna k prohlídkám, koncertům i poutím, které se zde ostatně datují již od roku 1717. Poutní cesty zde byly částečně udržované rovněž i v dobách nepříznivých, za vlády císaře Josefa II., za obou světových válek i během socialismu. 

Prohlédnout si samozřejmě můžeme i nedaleké městečko Žlutice (německy Luditz), ve kterém žije přibližně 2 200 obyvatel. První písemná zmínka o Žluticích pochází z roku 1140. Najdeme zde například památkově chráněnou budovu s muzeem. Žlutický hrad přestavěl Ferdinand Hroznata Kokořovec, povýšený do hraběcího stavu, roku 1680 na zámek s pozoruhodnou zámeckou zahradou. Na náměstí byl v roce 1704 vztyčen sloup Nejsvětější Trojice, dílo místního sochaře Osvalda Wendy.

Význam města vzrostl roku 1765, kdy po provedení restrikce byly v Loketsku ponechány pouze dva hrdelní soudy, a to v Lokti a právě i ve Žluticích. Hrdelní soudnictví mělo město pravděpodobně již od svých zakladatelů Rýzmburků. Hrdelní soud existoval ve Žluticích v letech 1765–1783, pak byl přenesen do Žatce. Městskou šatlavu, někdejší vězení i podzemní chodby a sklepy s čerty zde však můžete najít dodnes.

Nad Žluticemi se přibližně pět kilometrů východně tyčí mohutná stolová hora Vladař (693 m n. m.) s příkrými svahy, vypínajícími se nad říčkou Střelou. Vladař je pak současně rovněž i pojmenování přírodní rezervace na jihovýchodních svazích této čedičové hory. Vrchol byl osídlen již v době bronzové a také Kelty. Na vrcholu se rozkládá keltské hradiště. Na podzim roku 1421 se zde Jan Žižka s husitským vojskem na severní straně hory v obklíčení úspěšně bránil panské přesile, obležení prolomil a ustoupil do Žatce. Tuto událost dodnes připomíná malý pomník.

Magický kraj kolem majestátní hory Vladař je plný legend, pověstí a tajuplných příběhů. Lidé si je předávali z generace na generaci. V místních příbězích vystupují čerti, skřítci, lesní žínky, víly i vodníci. Pokud se s nimi chcete seznámit podrobněji, můžete se vydat na místní okruh překrásnou přírodou, temnými lesy i vesnicemi, kde se zastavil čas, s názvem „Cesta za pověstí“. Jedná se o značenou cestu, jež má charakter naučné stezky. Začíná i končí na náměstí ve Žluticích a spojuje zajímavá místa v okolí města a pod vrchem Vladař. Stezka je celoročně přístupná a během cesty vás čekají malované informační tabule, které seznamují s pověstmi i nejrůznějšími zajímavostmi z okolí. Cesta je nejprve značena červenou značkou až k vrcholu Vladaře, odtud pak je nutné sledovat značku žlutou. Ta vás zavede například k místu zvanému Žlutické Lurdy se studánkou nebo ke zřícenině kdysi mohutného hradu Nevděk se zbytky padacího mostu, valy, studnou a vysokým dřevěným křížem. I stejnojmenný vrch Nevděk tedy nese stopy dávné minulosti.

Na úpatí samotné hory Vladař byl pak v roce 2007 učiněn rovněž i významný nález. Ve vypuštěném rybníku byly objeveny zbytky dřevěných konstrukcí ze starší doby železné, které pravděpodobně sloužily pro zpevnění terénu a zabránění sesuvů půdy. Pomocí dendrochronologie byly datovány do rozmezí let 777 až 390 před naším letopočtem. Dřevo neslo stopy opracování pomocí nebozezu a možná také i pil.

napsal Petr Matura

zdroje: cs.wikipedia.org, skoky.eu, hrady.cz aji.