Z hradu Blansko, který najdeme na stejnojmenném kopci v nadmořské výšce 545 metrů severovýchodně od Ústí nad Labem, se nám do dnešních dnů dochovalo pouze jen několik opěrných stěn a pozůstatky místností. V ruinách hradu však prý údajně dodnes bloudí duše vězňů, kteří tu zemřeli, když hrad začátkem 17. století sloužil jako vězení. Později byl hrad opuštěn, až na dobu, kdy se v něm měl usídlit loupeživý rytíř Hendrych, jenž loupil po okolí a postupně se stal postrachem všech.

 

 

zřícenina hradu Blansko / foto Petr Matura      

Zvěst o něm se šířila krajem, až došla i do Děčína. Nakonec na něj tedy poslali vojáky. Ti se několikrát pokusili dobýt hrad a Hendrycha zajmout, ale nedařilo se. Mohutné hradby hradu tehdy lapkovi pomáhaly náporu vojáků vzdorovat.

Až jednoho dne se některému z vojáků podařilo vyšplhat po hradbách nahoru a ostatním otevřít bránu hradu. Hendrycha tedy konečně přece jen zajali a postavili před soud. Trest byl jednoznačný – stětí… Ráno v den popravy mrzlo, až praštělo, přesto se jí zúčastnilo veliké množství lidí. Hendrych jim naháněl strach dlouhou dobu, a tak chtěli vidět jeho neslavný, avšak zcela zasloužený konec.     

Kat přivedl odsouzence, ten musel pokleknout ke špalku, mistr popravčí se rozmáchl a sekl. Jaké však muselo být zděšení lidí, když hlava odsouzenci neodpadla! V tom silném mrazu totiž prý okamžitě přimrzla zpět ke krku a Hendrych byl nejen živý, ale navíc mohl i svobodně odejít. Takové bylo tehdy právo.

Hendrych se samozřejmě všem vysmíval. A s kumpány, kteří byli v davu přihlížejících a okamžitě se k němu přidali, se vydal do šenkovny zapít své vítězství. Moc vína však vypít nestihl. V šenkovně bylo tepleji než venku a stalo se to, co se stát zákonitě muselo – přimrzlý krk začal roztávat a loupeživému rytíři nakonec hlava odpadla… Loupežníkova banda se strachy rozutekla a místo Hendrycha svůj triumf slavili lidé, kteří konečně budou mít od lapky doopravdy pokoj. Hrad Blansko již od té doby zůstal naprosto opuštěný, pomalu chátral a rozpadal se.

Na hradě Blansko prý kdysi sídlil rovněž také i zlý obr, jenž velkým prakem střílel na město Ústí nad Labem kamení, koše s jedovatými hady a dalšími nejrůznějšími způsoby škodil obyvatelům města. Tento obr se chodíval koupat do řeky Bíliny, ale představení města si na něm vymohli, že musí město opustit ještě před večerním klekáním, jinak bude potrestán. Jednoho dne se obr opozdil a zůstal ve městě ještě po zazvonění večerního zvonu z kostela Nanebevzetí Panny Marie. Rozzlobení měšťané, kteří se již dlouho chtěli obtížného souseda zbavit, se tak na obra vrhli a utloukli ho.

A severní Čechy mají samozřejmě také i svoji Bílou paní. Podle jedné z místních pověstí může za zkázu hradu, který kdysi stával na kamenném vrchu nad Děčínem, sám ďábel. Když jeho majitel prohrál s peklem sázku o duši, propadla se celá pevnost pod zem. K tomuto místu se dále vztahuje legenda o zmizelém pokladu, který prý údajně střeží právě Bílá paní, manželka onoho nešťastného rytíře...

napsal Petr Matura

zdroje: hrady.cz, cs.wikipedia.org, turistickymagazin.cz aj.