I když přesné okolnosti založení města Norimberk nejsou známy, předpokládá se, že k němu došlo v letech 1000 až 1040 v průběhu opevňování pohraničního území mezi Saskem, Bavorskem, Východními Franky a Čechami v místě průsečíku důležitých strategických cest. Norimberk se brzy spolu s Augsburgem stal jedním ze dvou největších obchodních center na cestě mezi Itálií a severní Evropou. A jako většina starobylých míst s dlouhou historií má i toto německé město mnoho zajímavých pověstí.

Pohled na dnešní Norimberk od hradu / foto Petr Matura

Jedna z nich praví, že kolem roku 1700 žil v Norimberku mistr řemeslník Hauser. Jeho jediné dítě, malá dcera, zemřela po vážné nemoci. Muž, který již ovdověl, žil od té doby sám ve svém domě a bolest ze smrti jeho dítěte ho přemohla natolik, že už nechodil ani do své dílny, nenavštěvoval své přátele a ještě více se vyhýbal každému cechovnímu večeru.

Celé hodiny jen seděl vedle postele, zíral na polštáře, hladil je a nemohl se vzpamatovat ze ztráty. Propustil i svého tovaryše. Říkal si totiž, proč by vlastně mělo mít ještě nějaký smysl stát u svěráku a hoblovací lavice?

Jedné noci, když po dlouhém přemýšlení konečně už chvíli spal, se náhle otevřely dveře a Hauser uviděl přicházet postavu, celou zahalenou do zlatého roucha a obklopenou jasnou září. Když se muž podíval blíže, všiml si, že je to norimberské roucho. Viděl také, že stvoření nemá ani paže, jen dvě velká zlatá křídla. Anděl!

Anděl k němu přistoupil, zastavil se u jeho lůžka, posadil se a naklonil k němu hlavu. Pak si muž uvědomil, že má před sebou svoji zesnulou dceru. Usmála se na něj a řekla mu, jak dobře se jí daří - a požádala ho, aby pro ni už nikdy neplakal. Osamělý muž jí vše slíbil. Najednou se však probudil - a byl opět sám, jako vždycky. Ale zdálo se mu, jako kdyby v místnosti zůstala zlatá záře a dveře byly navíc stále otevřené. Jeho srdce se rozzářilo a rozrušením nemohl již až do rána znovu usnout. Stále před sebou viděl tvář anděla.

Když se rozednilo, šel do své dílny a hledal blok lipového dřeva. Najednou před sebou uviděl další úkol: měl se pokusit z lipového dřeva vyřezat tvář svého zesnulého dítěte. Chtěl ji vytesat do podoby anděla přesně tak, jak ji viděl v noci.      

Příštích několik dní vyřezával a čím jasněji se na něj tvář jeho dítěte dívala, tím spokojenější byl. Anděl měl na sobě také skládanou zlatou sukni, kterou zhotovil z tenkého mosazného plechu.

V následujících dnech byl tak zabrán do své práce, že neslyšel klepání na dveře. Byli to jeho přátelé, kteří si již o něj dělali starosti, když ho několik dní vůbec ani nezahlédli. Snažili se nahlédnout skrz praskliny okenic. Bylo však vidět jen záři a záblesky zlata.

Sousedé tedy zaklepali hlasitěji. Řezbář je nakonec uslyšel a pustil je dovnitř. Všichni příchozí oněměli nad krásou anděla. Otec dívky tak získal nový smysl života a začal podobné anděly vyrábět i pro ostatní.

Ale jak už to tak bývá, kde je anděl, zástupce nebes, většinou najdeme rovněž i zástupce pekla. Legenda o ďáblovi zase vypráví příběh o horké hlavě neposlušného chlapce, který navíc rád podváděl a lhal. Vše jednou došlo až tak daleko, že hoch o svých lžích dokonce prohlásil: „Pokud to není pravda, ať mě dostane ďábel!" Ďábel se tedy dostavil okamžitě a hříšníka si odnesl s sebou. Během letu vzduchem mládenec ztratil svoji čepici, jež se pak zasekla na hromosvodu střechy chóru Lorenzkirche (kostela svatého Vavřince). Tuto událost nám zde připomíná jakýsi plechový knoflík zvláštního tvaru.

napsal Petr Matura

zdroje: Infranken.de, Wikipedia