Hrad Švamberk, zvaný také Krasíkov podle stejnojmenného vrchu najdeme nedaleko Konstantinových Lázní. Tento vrch byl obýván již v dobách pravěku. Hrad samotný byl vybudován  rodem skřivánských vladyků. Roku 1287 se jeho příslušník Ratmír nazývá poprvé přídomkem,,ze Švamberka“. Tento rod získal emblém s labutí a hrad byl pojmenován německy ,,Schwanenberg“.

Švamberk - Krasíkov - kostel: foto Petr Marura

Pověst vypráví, že Švamberk prý kdysi dávno založil rytíř, který byl zaklet v krásnou labuť. Bílý opeřenec se zabydlel na rybníce nedaleko dnešního hradního kopce a procházel se po hrázi. Do labutě se zamilovala uhlířova dcera a svojí čistou láskou vysvobodila rytíře z jeho zakletí. Krátce poté si ji vzal za ženu a postavil Labutí hrad.

Jako mnoho jiných sídel má i Švamberk svoji Bílou paní. Ta švamberská se zjevovala vždy před významnou událostí, například před smrtí či narozením některého z rodu Švamberků. Bílou paní spatřil například Bedřich ze Švamberka roku 1644 na ochozu hradu a bylo to neblahé znamení. Hned následujícího dne došlo k obrovskému požáru, který prý vznikl v kuchyni při pečení koblih, a proměnil hrad v ruiny. Pan Bedřich pak byl nucen bydlet v podhradí. Tři roky poté byl hrad vypleněn vojáky a z toho se již nikdy nevzpamatoval.

Bílá paní se zjevoval i po zániku hradu. Byla spatřována zejména v hradní kapli sv. Maří Magdalény, pod jejíž podlahou je umístěna hrobka Švamberků. Ani Bílá paní však bohužel nezabránila vandalismu a zneuctění ostatků urozených mužů. Dne 4. prosince 1960 vniklo šest mladíků z Prahy do kaple a zdemolovalo její zařízení i celý interiér. Škoda byla vyčíslena na 160 000,- Kčs, avšak aktéři zaplatili jen zlomek škody.

Švamberk - pozůstatky hradu: foto Petr Matura

Následně byly vchody opatřeny mřížemi a pevnými dveřmi. Přesto v roce 1963 do kostela vnikli další vandalové, kteří pronikli do krypty kaple, odkud vytahali mumie pohřbených Švamberků a poházeli je v interiéru kaple. Několik měsíců se nic nedělo a teprve v roce 1964 byly ostatky nepietně zahrabány na hřbitově u zdi. Uloženy byly bez označení a identifikace. Mělo se prý jednat o dvanáct mužů švamberské a třebelské větve rodu.

Další pověst, která může mít nějaký reálný základ, je o ,,stromu křivdy“. Jednou se stalo, že vojáci z hradní posádky, kteří pátrali v lesích po lupičích, našli u cesty zavražděného a oloupeného kupce. Náhodou se tou cestou ubíral, nic zlého netuše, venkovský mladík z města k domovu. Byl unaven, a tak ulehl vedle cesty, dal si pod hlavu mošnu a vedle sebe položil hůl, kterou si cestou vyrobil ze suché větve. Tak ho našli vojáci, zajali ho a obvinili, že zabil kupce a jeho peníze někde v lese zakopal. Přivedli ho na Krasíkov a postavili před soud.

Celý zsinalý leknutím stanul mladík před soudci, avšak brzy se vzpamatoval a začal se hájit. Doufal, že prokáže svoji nevinu a že bude zbaven zlého nařčení. Ačkoliv proti němu nebyly důkazy ani žádní svědci, rozhodli soudci, že bude sťat mečem.

Švamberk sklepení: foto Petr Matura

Mladík vykřikl zoufalým hlasem, aby soudci odvolali svůj ortel a nedopouštěli se hříchu odsuzováním nevinného. Soudci však pokynuli katu a katovi holomci vlekli mladíka na popraviště. Když viděl, že je už nářek marný a že jeho osud je již zpečetěn, uchopil svou hůl, vrazil ji do země a pronesl vzrušeným, rozechvělým hlasem: „Na důkaz, že jsem nevinen, ať tato suchá hůl vyžene korunu a vzroste v strom. Na znamení, že jsem byl nespravedlivě odsouzen, k hanbě soudců mých ať rostou jeho větve směrem k zemi!“ Pacholci se však dali do smíchu a dovlekli ho na popraviště, kde katův meč dokonal kruté, nespravedlivé dílo.

Když byla křivda dokonána, vraceli se pacholci cestou, vedle níž odsouzený mladík do země vrazil svou hůl. Zastavili se u ní, chtěli ji s posměchem rozlámat na kusy, avšak jak ji popadli, zpozorovali, že ji kořeny pevně drží v zemi, že se její kůra zelená a pupeny z ní raší… Katovi pacholci se lekli a v hrůze z tohoto místa utekli. Následně o všem informovali soudce.

Soudci zbledli, když takto poznali, že se dopustili těžké křivdy. Byli by rádi zničili strom, který v krátkém čase vzrostl a zazelenal se k jejich hanbě, ale nenašla se lidská ruka, která by se odvážila stromu dotknout. Strom křivdy stál celé věky na hradním nádvoří a jeho větve visely k zemi. Žaloval tak na nespravedlivé soudce a truchlil nad mladým životem, neprávem utraceným.

napsal Petr Matura

zdroje: tachovsko.com, hrady.cz, povestialegendy.cz aj.