V dnešní době nenápadný zámek Sádek, který je momentálně v soukromém vlastnictví a prochází pozvolnou rekonstrukcí, se nachází v Čáslavicích na Třebíčsku, západně od obce Kojetice. Asi by dnes již nikdo neřekl, jak bohatou má historii.

zámek Sádek: foto Petr Matura

Na místě zámku kdysi stával gotický hrad zvaný ,,Ungersberg“. Vystavěn byl na osamělém vrchu v nadmořské výšce 568 metrů. V písemných památkách je hrad Sádek připomínán roku 1214, kdy se majitel hradu Vrš ze Sádku uvádí jako svědek na listině markraběte Jindřicha Vladislava z června 1214. Tento Vrš ze Sádku býval údajně také znojemským županem. Další dochovaný záznam pochází z roku 1287, kdy byl vlastníkem hradu Štěpán z Uher, po němž byl hrad také pojmenován. Roku 1312 se hradu zmocnil Jan Lucemburský, protože jeho posádka v čele s bratry Jimramem a Artlebem podle vyprávění Zbraslavské kroniky loupila po okolí. 18 zajatých zločinců dal následně ihned popravit. Jejich duše prý nenachází klid a dodnes bloudí bývalým hradem.   

Později hrad vlastnili Valdštejnové. Roku 1430 dobyl hrad přívrženec husitů Hynek z Valče a odňal jej katolíku Jindřichu z Valdštejna. Majitel prý však dostal hrad zpět pomocí svého věrného spolubojovníka Bartoše z Mírova. Důležitými majiteli byli Brtničtí z Valdštejna, kteří nechali hrad v polovině 16. století přestavět v renesančním stylu.

Roku 1643 oblehli hrad Švédové, avšak neúspěšně. Dochovala se pověst, že té noci starý hradní hlásný nepozorovaně prošel táborem Švédů do lesa, kde začal bubnovat, napřed slabě, ale pak čím dál mocněji. Švédové se domnívali, že se ke hradu blíží nečekaná posila, a rychle od hradu odtáhli.

zámek Sádek: foto Petr Matura

Hrad střídal další majitele a důležitým mezníkem je pak rok 1694, kdy blesk zapálil hrad, který vyhořel. Po požáru byl již obnoven v barokním stylu.

Po konfiskaci v roce 1945 se na zámku nacházela základní škola a v roce 2010 objekt zakoupil, jak již bylo výše zmíněno, soukromý majitel, který by rád část zámku zpřístupnil veřejnosti.

K Sádku se váže pověst o duchu dvorní paní. Vypráví se, že po smrti císařovny Marie se na zámek uchýlila její dvorní dáma Helena Antonie.  Pro svoji krásu měla mnoho ctitelů, ale odmítala je, protože byla platonicky zamilovaná do někoho jiného. Její vyvolený k ní sice také choval vřelé city, ale neodvažoval se je před ní dát najevo. Byla tak zoufalá, že si vymyslela, že když bude ošklivější, dodá to konečně jejímu vyvolenému odvahu. Proto se ustavičně modlila, aby byla ošklivější, To se jí splnilo a kdysi krásné Heleně narostly vousy. Když však přijel muž jejího srdce na zámek a viděl ji, bylo to na něj moc a odjel již navždy. Zoufalá šlechtična pak skočila do studny. Po smrti se její duch měl zjevovat v zámeckých chodbách a naříkat. Od těch dob se o studni vyprávělo, že je bezedná - a lidé z ní nechtěli brát vodu. 

Jiná verze této legendy zase tvrdí, že tato šlechtična byla tak zbožná, že nechtěla být pro svoji krásu pronásledována muži, a proto si vymodlila na Panně Marii vousy. Lidé si ji pak prý ale ošklivili až příliš, a tak spáchala sebevraždu. Dnes, kdy je v módě psychologie, bychom mohli říct, že se například mohlo jednat o nějakou psychosomatickou poruchu, která skutečně mohla vést až k sebevraždě. Kolik je na pověsti pravdy, to dnes již asi nezjistíme, avšak každá pověst má svůj reálný základ...

napsal Petr Matura

zdroje: hrady.cz, caslavice.cz, K.Březina: Přehled hradních a zámeckých strašidel, wikipedia.org.