Dnes romantickou zříceninu hradu Louzek najdeme nedaleko Kaplice v Jihočeském kraji, asi tři kilometry od zastávky vlaku Bujanov. Hrad stojí na skalnatém ostrohu mezi řekou Malší a potokem, kdysi zvaným Katzbach. Louzek byl postaven na přelomu 13. a 14. století. Prvními známými majiteli hradu byli Jan a Hroch mladší z Maršovice. Významným majitelem pak byl Oldřich z Rožmberka, ale již roku 1541 se hrad uvádí jako pustý.

zřícenina hradu Louzek: foto Petr Matura

Ačkoliv historie hradu není nijak dlouhá, vážou se k němu zajímavé pověsti. Jedna z nich vypráví o posledním majiteli hradu, zlém člověku, který měl neustálé konflikty se svými sousedy. Krutě se také choval ke svým poddaným.

Jednou, právě o Vánocích, se stalo, že na hrad přišel starý šedivý muž, který putoval od svatého hrobu z Jeruzaléma. Když viděl, jak rytíř žije, káral ho a varoval, že dojde spravedlivého trestu, jestli se nepolepší. Ale rytíř, místo aby si jeho dobře míněná slova vzal k srdci, se rozzuřil a dal  poutníka uvrhnout do hlubokého hradního sklepení, aby ho tam mloci a jedovatí hadi umořili. Ale tím byla míra jeho zločinů dovršena. Když ten ubohý muž zemřel, rozlezla se jedovatá havěť po celém hradě a všechny prostory se jí jen hemžily. Všichni, i celá rodina majitele, se zděšeně a plni ošklivosti rozběhli a vystěhovali, jen sám rytíř na hradě zůstal, a tak ho tam jedovatí tvorové ukousali a zaživa rozežrali. Od té doby už zůstal hrad neobydlen, nikdo se tam neodvažoval, a tak se časem rozpadl na trosky. Jedině v noci tu bývá vidět poslední majitel, jak s nářkem a kvílením prochází pustými zříceninami. Ale pomoci mu není, v noci se tam nikdo neodvážil a i ve dne se tomu místu lidé vyhýbali.

zřícenina hradu Louzek: foto Petr Matura

Ke hradu patřil také bohatý dvůr, který přešel do selského majetku. Ten nebyl osudem hradu postižen a majitelé tam klidně žili a hospodařili. A přece se jednou stalo, že právě o Štědrém večeru, když všichni seděli u jídla, se najednou ve dvoře ozval veliký hluk, dupání, kvičení a chrochtání vepřů. Polekáni vyběhli, mysleli si, že pasák zapomněl zavřít dveře vepřince, ale uviděli jen, jak se poslední vepři úprkem ženou široce otevřenými vraty ven. Za nimi se hnal pasák. Hospodář však ale bezpečně věděl, že sám s příchodem večera závoru a petlici důkladně uzavřel. Vepři i pasák následně zmizeli ve tmě a marně na ně toho večera čekali. Když se následujícího dne rozednilo, hledali je po celém okolí, ale nikde po nich nebylo žádné stopy.

O příštích Vánocích seděli zase u večeře, když tu se najednou ozval hluk stáda vepřů, kteří se vraceli do dvora, a volání pasáka, jenž je popoháněl. Vyskočili a viděli, jak je pasák jako dříve zahání do vepřince. Potom se pasák otočil, šel rovnou do světnice, otřel si upocené čelo a řekl: „To byla honička, než jsem je dostal dohromady,“ a dal se do jídla, jako kdyby se nic nebylo stalo.   

Sedlák se ho za zvědavého napětí všech ptal: „Kluku, kde jsi vlastně tak dlouho byl?“ A pasák zase jako kdyby nic: „Když jsem viděl, že vepři utíkají branou, dal jsem se za nimi. Dali se rovnou ke starému hradu a zalezli mu tam do sklepů. Byla to práce, než jsem všechny našel a sehnal dohromady. Teď bych jedl jako vlk!“

zřícenina hradu Louzek: foto Petr Matura

Všichni jen žasli a sotva údivem dokázali promluvit, ale ještě více se divil pasák, když se dozvěděl, že nehonil vepře v podzemních sklepích Louzku nějakou hodinu, jak si myslel, ale plný rok.

Možná je na tomto vyprávění i zlomek pravdy, protože podobné pověsti bývaly na obdobných  místech poměrně obvyklé a jsou doloženy i z moderní doby, kupříkladu v polském Krzystoporu, ale i jinde. Dochází snad na takových místech k nějaké poruše, například časoprostoru? Vzpomeňme si mimo jiné také na pověsti o legendárním Blaníku.

Není také vyloučeno, že místo, kde stál hrad Louzek, bylo tehdy součástí velkého pohraničního hvozdu, které bylo úkrytem pro lapky, vrahy a jiné osoby vyloučené ze společnosti. A že se kolem Louzku přepadalo a vraždilo, o tom existují přesně doložené zápisy z Rožmberské popravčí knihy a ze smolných knih. Tato činnost dokonce dala jméno blízké části lesa „Kramář“, jehož přesné umístění dnes už bohužel neznáme. Možná se tedy na hradě i v jeho okolí potulují též duše nešťastných obětí a jejich vrahů...

napsal Petr Matura

zdroj: hrady.cz, hradynamalsi.cz, ikaplice.cz aj.