Nedaleko města Kaplice v okrese Český Krumlov se na úzkém ostrohu v nadmořské výšce 533 metrů nad řekou Malší nachází zřícenina hradu Pořešín. Název hradu je odvozen od křestního jména Pořeša, což znamená Pořešův hrad či dvůr. V písemných pramenech je poprvé zmiňován roku 1312. Hrad byl založen rodem Bavorů ze Strakonic. Později se dostal do držení Rožmberků, kteří ho nechali zbořit roku 1434, a to kvůli hrozbě, že by hrad mohli využít husité. Dnes je zásluhou nadšenců zřícenina krásně upravená a najdeme v ní i malé muzeum.

zřícenina hradu Pořešín: foto Petr Matura

Hrad má bohatou historii, ale málo se ví, že na Pořešíně žila možná stejně krutá paní, jako byly například Kateřina z Komárova nebo známá Čachtická paní. Legenda vypráví, že za jejího panování  lidé raději zavírali své dcery doma. Svoje sloužící paní prý krutě trýznila, takže se nocí z hradu nesl bolestný nářek. Údajně prý zejména mladých dívek, kterým zlá paní záviděla jejich krásu.

Jednoho dne šla řezbářova dcera z nedaleké vsi do lesa sbírat klestí, ale přepadli ji zbrojnoši a odvlekli na hrad, kde byla hozena do podzemní kobky. Domů se již nikdy nevrátila a za několik dní se při hradní zdi objevila zkrvavená hlava, zavěšená za krásné dlouhé vlasy, které dívka měla. Není tedy divu, že zlá paní nenašla po smrti klidu a její duch bloudí v troskách hradu. Vysvobodit ji prý může jen člověk, jenž proutkem, který ona drží v ruce, sekne po velkém černém psovi, střežícím hradní poklady.

Kde se tato hrůzostrašná pověst vzala a o kterou konkrétní hradní paní se jednalo, to dnes již nikdo neví. Pravděpodobně se však tato pověst skutečně může zakládat na pravdě. Vždyť i dnes dochází k podobným krutostem. 

Není to však jediná krvavá legenda, která se k hradu Pořešín váže. Další pověst vypráví o loupeživém rytíři, který s družinou přepadal kupecké vozy. Po dobytí hradu byl popraven u ohromného balvanu nad řekou Malší. Veliký kámen měl na vrcholu prohlubeň. Začalo se mu tedy říkat “krvavá mísa”. Právě do této prohlubně byla ostatně jako potrava pro dravé ptáky vhozena rytířova hlava. Rovněž i tento rytíř po smrti obchází troskami hradu.

zřícenina hradu Pořešín: foto Petr Matura

Na hradě však můžete potkat i smutný přízrak dívky. Jeden z majitelů se dostal do sporu se svým sousedem, který začal hrad obléhat. Rytíři se sice podařilo uniknout a poohlédnout se po nějaké pomoci, ale obléhatelů se kolem srotilo tolik, že se osazenstvo hradu rozhodlo prchnout podzemní chodbou. Zachránili se všichni, až na dceru hradního pána, která přísahala, že raději zemře, než by opustila rodové sídlo, a skutečně také uhořela v plamenech, které hrad zachvátily. Její otec mezitím přispěchal s velkým vojskem, ale když uviděl z druhé strany řeky doutnající trosky svého sídla, vrhl se v zoufalství do propasti.

O mnoho let později po této události pásl jednou o velikonočním týdnu vesnický pastýř z Velkého Pořešína na kopcích nedaleko hradu své stádo. Právě když zvonili poledne, jako stín vystoupila z hradní zříceniny bíle oděná postava a kráčela směrem k pastevci. Ten rozpoznal v záhadné postavě krásnou paní, která mu jemným hlasem pravila: ,,Jiříku, když mi dojdeš do hradu pro bílý šátek, který leží na železné truhle v otevřené klenuté komoře a ani jednou se při tom neohlédneš, daruji ti všechny poklady, které jsou už dlouhá léta skryty pod troskami. Jdi tedy a já ti zatím ohlídám tvé stádo.“

Jiřík si vzpomněl, že za mlada slýchal o hradní panně, která prý se občas na hradě objevuje a neklidně po něm bloudí. Rozhodl se tedy pomoci. Zanedlouho došel ke zřícenině, spatřil otevřenou klenutou komoru a udatně vstoupil dovnitř. Až docela vzadu v koutě svítil bělostný šátek a pastýř už po něm chtěl sáhnout, když vtom uslyšel drsný hlas rychtáře, jak mu hlasitě spílá a volá, ať rychle zvířata vyžene. Strnul, ale v tom okamžiku uslyšel, jak na něho i mnoho známých sousedů křičí: ,,Jiříku! Jiříku! Tvoje stádo pošlape celý lán obilí!“ Polekaně se ohlédl, vyběhl z hradu – a ten se za ním s rachotem zavřel. Pastýř se rozhlédl kolem sebe – jeho stádečko se klidně páslo na vykázaném místě a nikde nebylo vidět ani človíčka, jen bíle oděná dívka mu šla s pláčem vstříc a vzpínala k němu ruce. ,,Ach Jiříku, Jiříku!“ naříkala. „Proč jsi tak snadno podlehl pokušení, když už jsi byl tak blízko cíle? Nyní zde musím zase čekat, až uplyne délka pěti lidských životů a až opět nastane vhodný okamžik pro mou záchranu, pak teprve mě může vysvobodit jeden z tvých potomků.“ S pláčem se bílá panna odebrala nahoru na hrad, kde zmizela. Jiřík odehnal stádo domů, pověděl rodině o svém zážitku, nazítří se však roznemohl a čtvrtého dne zemřel...

napsal Petr Matura

zdroj: hrady.cz, regionturist.cz, web7.ikaplice.cz