Na ponurý dům v pražské čtvrti Troja mě upozornil můj přítel, který k němu byl přiveden v podstatě náhodou, neboť jej objevil během svých pravidelných toulek po Praze i okolí. Okamžitě ho zaujal svou posmutnělou, tesknou, až tíživou energií. A tak, bez přílišného váhání, navíc, když viděl, že dům není oplocený, vypadá neobydleně a zjevně bez majitele chátrá již poměrně dlouho, vstoupil…

foto: Petr Matura

Jako každý skutečný milovník urbexu dodržuje zásadu nic nepoškozovat ani neodnášet, jen prochází a fotografuje. Jelikož obvykle opuštěná místa navštěvuje sám, nezná tedy v tomto ohledu žádný strach. Zde byl však náhle překvapen nečekaným, podivně stísněným dojmem ze smutné atmosféry domu. K pozitivnímu naladění nepřispěly ani zašpiněné části oděvů, odhozené staré boty, zašlé předměty osobní potřeby, zrezivělé nářadí ve sklepě a rozházené zbytky písemností v obytných částech domu.

Můj přítel se tu cítil čím dál tím nepříjemněji, a tak se rozhodl, že se o domě, jeho obyvatelích a historii bude snažit zjistit něco bližšího, což obvykle nemívá v úmyslu. Zdokumentoval tedy jedno pohozené, téměř již dvacet let staré vyúčtování za poskytování telekomunikačních služeb.

Právě na základě tohoto dokladu později došel k hroznému zjištění, že v domě se přibližně před dvaceti lety odehrála brutální vražda, kdy osamělý, starý pán, který tady bydlel, důvěřivě pozval do domu své vrahy. Ti ho před vraždou neváhali týrat, aby získali informace o případných cennostech, které však senior ani nevlastnil…

foto: Petr Matura

Byla to právě násilná, velice bolestivá a pomalá smrt, která se nesmazatelně zapsala do energie místa – a neustále z něj vyzařuje? Během své druhé návštěvy zde, při pobytu v prvním poschodí, můj přítel zcela jasně a zřetelně uslyšel z přízemních prostor hlasité lidské kroky. Po urychleném seběhnutí po schodech a důkladné prohlídce všech místností v celém přízemí a následně i sklepa však neobjevil živou duši. Nikde nikdo, žádná stopa po jakékoli návštěvě. Dům přitom nelze rychle opustit, jelikož se nad ním z jedné strany vypíná příkrá, zalesněná stráň – a z té druhé se k východu dostanete poměrně komplikovaně a zdlouhavě, přes rozlehlou, zpustlou, stromy a keři hustě zarostlou zahradu. Případný návštěvník z masa a kostí by rovněž zcela jistě neunikl bedlivé pozornosti psího hlídače z pozemku sousedního stavení…

Já jsem dům navštívil za krásného podzimního dne, který neevokoval chmurnou náladu – a především – nebyl jsem sám. Přesto jsme se všichni ve skupině cítili stísněně a každý z nás postupně nabýval dojmu, že jsme „někým“ intenzivně sledováni. I když nás – jako záhadology – přirozeně prohlídka tajemně působícího objektu lákala, nechtěli jsme se zde zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné v rámci základního průzkumu.

Samozřejmě, že v našich pocitech mohla sehrát svoji roli i skutečnost, že jsme už znali osud tohoto domu. Pro mě osobně se však jedná o místo, kam se už netoužím vracet, i když další výzkum by byl určitě velmi zajímavý. Každopádně hlavou mi táhla myšlenka, že člověk nikdy neví, na jaká místa se dostane – a tudíž rozhodně nebude na škodu snažit se vždy o pozitivní naklonění případných duchů místa. Neboť skrytá tajemství a své duchy zřejmě nemívají jen na první pohled tajuplná místa, jakými jsou starobylé hrady a opuštěné hřbitovy…

foto: Petr Matura

Napsal Petr Matura

Zdroj: redakce Babinet.cz