Město Mladou Boleslav máme dnes spojenou zejména s výrobou automobilů značky Škoda, a tak se poněkud neprávem zapomíná na jeho bohatou historii. Toto město je ovšem také plné záhad a legend...

Hlavní dominantou města je bezesporu hrad, postavený v polovině 13. století na místě hradiště. Výzkumy však dokládají, že obydlený byl již v pravěku lidmi lužické kultury. V roce 1344 pak došlo k přenesení města z údolí Klenice (dnes předměstí Podolec) do lokality Hroby a na místě královského hradu bylo vybudováno nové sídlo. Do roku 1468 drželi hrad páni z Michalovic.

Hrad Mladá Boleslav: foto Petr Matura

Na počátku 18. století byl přestavěn na kasárna a sloužil tak až do roku 1940, kdy začal plnit funkci internačního střediska Židů před odsunem do Terezína a Polska. To zde také nezanechalo dobrou energetickou stopu a na mnoho návštěvníků působí poněkud depresivně možná právě i z tohoto důvodu. Od roku 1943 hrad na chvíli opět sloužil vojákům a poté jako skladiště. Od roku 1972 se zde nachází okresní archiv a muzeum.

Jedna z pověstí vypráví, že byl tento hrad spojen tajnou podzemní chodbou s Michalovicemi a jiná chodba z něho vedla až do městské radnice. Jedna z chodeb prý vedla do obrovského sálu, kudy tekla podzemní říčka. Zde má být hrob rytíře, posledního majitele hradu. Jeho duch je tu prý stále a každého, kdo sem vnikne, napadne na svém ohnivém koni. Po druhé světové válce sem vlezlo několik lidí ve snaze najít poklady po nacistech. Nikdo z nich se však už ven nevrátil...

I okolí hradu je velice tajemné. Fantazii dráždí budova nedaleko hradu, zvaná Templ. Ta dostala své jméno podle znamení kříže, který připomíná kříž templářských rytířů. Historikové sice správně určili, že znak patří Janu Císaři z Hliníka, který byl zřejmě stavitelem domu. Proč však používal právě znak templářského řádu, který byl zrušen dávno před výstavbou domu? Někteří badatelé se domnívají, že ideje, které rytíři vyznávali, převzalo mnoho tajných spolků.

Údajný templářský znak v budově Templ v Mladé Boleslavi: foto Petr Matura

Například spisovatel Václav Vokolek se domnívá, že na tyto hodnoty mohla navazovat také Jednota bratrská, sídlící v Mladé Boleslavi. Připomíná také, že Jan Amos Komenský, který byl členem Jednoty Bratrské, byl také členem bratrstva rosekruciánů, kteří střežili mnohá tajemství a navazovali na dávné tradice tajných spolků. Dnes je v Templu umístěno velmi zajímavé muzeum dokládající dávnou historii a místo působí skutečně tajemně.

Mezi Templem a Staroměstským náměstím stával mezi 11. až 13. stoletím kostelík svatého Vojtěcha. Kolem něho se rozkládal hřbitov, na kterém bylo nalezeno mnoho koster uložených hlavou k západu. To je možná připomínka pravěkého slunečního kultu, který se prolnul s křesťanskými tradicemi. Zajímavý je nález jedné ženské kostry, která byla zasypána stovkami ulit hlemýžďů. Co měl asi tento rituál v křesťanské době znamenat?

Mladá Boleslav má také mnoho děsivých pověstí. Například jedna vypráví, že po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se všichni zbylí přívrženci Fridricha Falckého snažili dostat za hranice Čech, do bezpečí. Mezi nimi i nejvyšší hofmistryně zesnulé Alžběty Stuartovny, vzácná paní z Reitzensteinu. Ta chtěla se svojí družinou utéct přes Mladou Boleslav do Saska. Jenomže se blížil večer a dostavovala se únava, takže se paní rozhodla, že ve městě přespí a ráno se bude pokračovat v cestě. Jenže město bylo plné prchajících lidí a vojáků, takže najít nějaký nocleh bylo nemožné. Nakonec jí  byl doporučen dům místního řezníka, který byl sice velký, ale kolovaly zvěsti, že v něm straší - a každý z okolí se mu proto vyhýbá. Paní z Reitzensteinu se však nezalekla. Byla moudrá a velmi nábožensky založená. Právě víra v Boha jí do tajemného domu táhla nejvíc. Chtěla prokleté místo pomocí víry vyléčit od všeho zlého.

Nádvoří mladoboleslavského hradu: foto Petr Matura

Ještě nebyla ani půlnoc, když se náhle otevřely dveře a v nich se objevil přízrak ženy s ovázanou hlavou. Paní z Reitzensteinu byla sice vyděšená, ale po chvíli se přece jen zeptala: ,,Kdo jsi a co si přeješ?“ Duch odpověděl: „Já jsem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat manžela. Oblíbil si jinou a aby ji mohl pojmout za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla z okna a zabila se. Ušel všelikému podezření v nynějším všeobecném zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat Vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost.“ Poté sáhl přízrak zavražděné po prstenu hofmistryně, sňal si obvaz z hlavy a klenot vložil do rány. „Dejte můj hrob otevřít, tam pak prsten naleznete“,  dodal duch a rozplynul se.

Ráno paní požádala o tajnou schůzku s městskou radou. Primátor ani konšelé zpočátku nechtěli o řezníkově vině ani slyšet, jelikož to byl jeden z nejváženějších městských občanů. Paní je však přemluvila aspoň k otevření hrobu řezníkovy manželky. Po podrobném ohledání nebožky se v hrobě rovněž našel i zlatý prsten paní z Reitzensteinu. Ihned byl vydán rozkaz k předvedení řezníka před soud. Biřici vraha dopadli zrovna před městským chrámem, kde se měl znovu oženit. Všichni přítomní svatebčané byli náhlým zásahem velmi překvapeni.

Viník nejprve zarytě zapíral, tribunál mu však přímo před nos strčil rakev s jeho manželkou. Když ji řezník uviděl, klekl na kolena a začal plakat. Přiznal se a domáhal se trestu smrti. Ten byl později také vykonán.

To je však pouze malý zlomek záhad a pověstí tohoto starobylého města, které by určitě stály za další pokračování...

 

napsal Petr Matura