Snad každý obyvatel Prahy zná pověstnou sošku Pražského Jezulátka, která se nachází v kostele Panny Marie Vítězné nedaleko Malostranského náměstí. Jezulátko se tak nějak stalo jednou z ikon našeho hlavního města a proudí za ním davy cizinců. Dokonce se vypráví, že Jezulátko inspirovalo Antoina de Saint-Exupéryho k napsání Malého prince. Povídá se také, že před lety si u něj prý údajně spisovatel Paulo Coelho, tehdy ještě zcela neznámý, vyprosil spisovatelské úspěchy. Již to by mohlo dokládat tvrzení, že tato malá soška je zázračná…

Jezulátko: foto Petr Matura

Celý oficiální název sošky je Milostné Pražské Jezulátko, alespoň tak ho nazývají věřící. Dnes jsou Pražské Jezulátko i oltář zdobeny šperky, které přinášeli věřící darem. První korunka z roku 1655 se ztratila, ta současná pochází z let 1810 až 1820 a jejími autory jsou pražští zlatníci. Při návštěvě Jezulátka v roce 2009 daroval papež Benedikt XVI. korunku novou.

Již samotný původ této sošky obestírají legendy. Jedna z nich vypráví, že sošku vlastnila Terezie od Ježíše, zakladatelka bosých karmelitánek, a ta sošku darovala své přítelkyni, které ji měla svěřit své dceři při cestě do Prahy.

Další z pověstí vypráví, že soška vznikla v jedenáctém či dvanáctém století zásluhou jednoho zbožného mnicha v jakémsi klášteře v jižním Španělsku. Mnich se prý pokoušel tvář sošky vymodelovat podle obrazu Božského dítěte, které se mu mělo zjevit při rozjímání. Trvalo mu však dlouhou dobu, než dokázal vystihnout jeho přesnou podobu. Na samém konci života se mu prý opět dítě zjevilo a mnich mohl konečně své dílo dokončit, načež v pokoji zemřel.

Doložená historie této sošky se datuje od první poloviny 16. století. Sošku s sebou do našich zemí měla přivézt španělská šlechtična Maria Isabel Maximiliana Manrique de Lara v roce 1556. V té době se vdala za Vratislava z Pernštejna. Ve Španělsku bylo totiž uctívání tohoto druhu zobrazení Ježíše hojně rozšířeno. Maximiliana de Lara pak sošku darovala své dceři Polyxeně jako svatební dar a ta po smrti svého manžela v roce 1628 darovala Jezulátko bosým karmelitkám u kostela Panny Marie Vítězné.

Roku 1631 vpadli do Prahy Sasové a soška se na mnoho let ztratila. Poté ji objevil jakýsi kněz Cyril a nechal ji opravit, neboť soška měla ulámané ruce. Jakmile byla soška opravena, začali jí lidé připisovat neobvyklá uzdravení a dokonce i záchranu Prahy před Švédy v roce 1639. Když si sošku přiložila k tváři manželka Jindřicha Kolovrata Libštejnského, vrátil se jí zrak i sluch. Jakmile si však uzdravená paní chtěla pro jistotu ponechat Jezulátko u sebe, její čtyřspřeží nemohlo pohnout kočárem z místa. Paní pochopila znamení a vrátila sošku zpět. Za své uzdravení prý figurce vděčí také rakouský polní maršál Jindřich František Mansfeld (1640 nebo 1641 – 1715). Když ho těžce nemocného dopravili k Pražskému Jezulátku, šlechtici se prý rázem ulevilo. A soška si údajně svou zázračnou moc uchovala až do současnosti.

kostel panny Marie Vítězné: foto Petr Matura

I v dnešní době není o zázraky činěné Jezulátkem nouze. Například je znám příběh indiánky, která v mládí ochrnula. Jednou ve snu spatřila Ježíška, a tak to považovala za znamení, že její šance na uzdravení tu stále ještě je. Po letech modlení se nakonec opravdu uzdravila. V roce 1994 dokonce se svým manželem a vnukem navštívila Prahu.

Ostatně, v kostele můžeme vidět destičky, které vyjadřují poděkování těch, kterým Pražské Jezulátko nějakým způsobem pomohlo. Mimo tyto desky lidé Pražskému Jezulátku jako poděkování věnují rovněž i nejrůznější dárky. K těm nejkrásnějším patří šatičky, které mu z vděčnosti posílají. Nejstarší dochované jsou z roku 1700 a jedny z nich dokonce věnovala i samotná císařovna Marie Terezie.

Sláva Pražského Jezulátka se rozšířila i do celého světa. V roce 1928 si církev připomínala výročí 300 let Jezulátka a roku 1935 se pražského sjezdu katolíků zúčastnili zástupci mnoha zemí. Jezulátko se jim líbilo. Jeho fotografie, kopie a vyobrazení si odvezli do domovin, odkud se rozšířily až do celé Ameriky, Indie, Číny nebo na Filipíny. Pražské Jezulátko se tak stalo takřka celosvětově slavným.

A rovněž i v cizině údajně dochází k zázrakům. Například v roce 1991 se ve Středozemním moři nedaleko italského města Arenzano stala velká lodní katastrofa. Poblíž přístavu havaroval tanker plný íránské ropy. Zemřeli čtyři členové posádky a loď i se svým nákladem hořela tři dny a tři noci. Obyvatelé Arenzana, kteří mají ve velké úctě Pražské Jezulátko, se k němu usilovně modlili za ochranu svého města před následky katastrofy. A stal se prý zázrak! Navzdory neštěstí místní flóra i fauna přežijí.

Jsou všechny tyto „zázraky“ jen pouhou otázkou silné víry, která člověku dodává vůli a sebedůvěru, nebo se skrze čtyřiceticentimetrovou sošku malého Ježíška projevuje kupříkladu nějaká nadpozemská síla?

 

napsal Petr Matura