Dnes nenápadnou obec Opatovice nad Labem najdeme ve východních Čechách nedaleko Pardubic. Náhodného turistu neznalého místní historie by asi sotva napadlo, že zde stával kdysi bohatý a rozsáhlý klášter, který však nenávratně zmizel. Někdo si možná vzpomene, že se o klášteru zmiňoval již Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

První písemná zmínka o Opatovickém klášteře pochází z roku 1086, ale je pravděpodobné, že benediktinští mniši, kterým klášter patřil, zde působili již dříve. Založit jej zřejmě nechal rytíř Mikulec. Vrchnost si od založení kláštera slibovala kolonizaci do té doby řídce obydleného území a samozřejmě šíření víry a vzdělanosti.

mlýn na místě původního kláštěra: foto Petr Matura

Klášter brzy patřil k nejvýznamnějším církevním institucím, vznikly zde významné písemné památky. Zdejší opat Jan Neplach v době Karla IV. zde sepsal svou kroniku. O významu kláštera svědčí i fakt, že roku 1227 zde byl pohřben Vladislav, markrabí moravský, syn Přemysla Otakara I.

Klášter by se dal vlastně nazvat i vodní pevností, jelikož byl obklopen ze všech stran vodou z Labe a také bažinami. Rovněž opevnění bylo u takových klášterů tehdy běžné. Právě proto byl i vhodným trezorem pro ukrytí většího množství zlata a dalších cenností.

Také klášter samotný byl ve své době velmi bohatý. Vypráví se, že když klášter osobně navštívil císař Karel IV., který chtěl legendární poklad spatřit, od opata prý tehdy dostal zajímavou otázku – zda jej chce jenom vidět, nebo zda chce znát k němu cestu. Když opata a dva jediné mnichy, kteří znali tajemství pokladu, ujistil, že chce poklad pouze jen vidět, dostal na hlavu pytel na cestu tam i zpět a byl veden spletí chodeb do podzemí. Ve třech velkých jeskyních prý pak císař spatřil poklady nesmírné ceny. Mniši ujistili Karla IV., že poklad zde shromažďují a chrání pro něho a jeho následovníky, a tak se spokojil jen s krásným zlatým prstenem s diamantem. Po celou dobu o pokladu císař nic neprozradil, ale před smrtí projevil přání, aby byl pohřben s oním prstenem z opatovického pokladu.

původní kameny: foto Petr Matura

Podle legend se majetku kláštera zmocnili Ota z Bergova a Jan Měštecký z Opočna, kteří v listopadu 1415 do kláštera pronikli pod záminkou vyřešení majetkových sporů s klášterem. Vypráví tak i Hájkova kronika. Pozdě v noci, když mniši polevili ve své bdělosti, měl někdo z doprovodu šlechticů otevřít bránu. Začalo rabování a vraždění mnichů, kteří se však prý nedali jen tak a mnoho z nich dokázalo ovládat meč. Přesto podlehli přesile. Tehdejší opat Petr Lazur prý byl přivázán na natahovací žebřík, aby vyzradil polohu pokladu, který by byl samozřejmě ještě mnohem lepší kořistí, než jen klášterní majetek. Nebohý opat byl pálen smolnicemi na chodidlech a mučení trvalo další tři dny, než zemřel, aniž by cokoliv prozradil.

I když se vojáci pokoušeli rozkopat sklepení, nepodařilo se jim odhalit důmyslný systém, jakým byl poklad zabezpečen. Mniši zřejmě využili podzemní vody z Labe, kterou zaplavili část chodeb, takže poklad byl nedostupný.

I přesto však byla kořist z vyloupeného kláštera tak bohatá, že ho Ota z Bergova ukryl do podzemí svého hradu Trosky. Také tento poklad údajně ještě nebyl ve spletitém podzemí Trosek objeven.

místo, kde stával klášter: foto Petr Matura

Zkázu kláštera potom dokončili v roce 1421 husité vedeni Bořkem z Miletínka, který si později zřejmě za uloupené peníze postavil hrad Kunětickou horu. Jedna z verzí pracuje i s tím, že část pokladu je ukryta právě tam. Protože téměř doslova zde nezůstal kámen na kameni, pozdější hledání tím bylo téměř nemožné. Především jedna z velkých povodní změnila řečiště Labe, a tak zbyla jen malá část objektu, na jehož místě byl později postaven mlýn.

O tom, že podzemí skutečně existovalo, svědčí například událost z roku 1560, kdy se jednoho dne mělo najednou zastavit mlýnské kolo opatovického mlýna. Z celého přívodu se náhle za silného hukotu propadla voda kamsi do podzemí. Teprve asi za půl hodiny, kdy se zřejmě naplnil propadlý podzemní prostor, se zase voda vrátila.

Ani hledači pokladů to nevzdávali. Například po bitvě na Bílé hoře Ferdinand II. (1578-1637) prý poslal do těchto míst čtyři italské potápěče k nalezení pokladu. Při akci prý dva z nich zahynuli.

První průzkumné práce na nalezení pozůstatků kláštera se uskutečnili až v roce 1925. Byly však nalezeny jen zbytky základů a hřbitov mnichů.

ruiny mlýna: foto Petr Matura

Další průzkum proběhl v 60. letech 20. století. Tehdejší výzkum pardubického muzea zjistil trosky kamenného objektu poblíž Morávkova mlýna. S náhonem mlýna je spjata novější pověst, podle které náhon na chvíli vyschl, protože jeho vody byly svedeny do neznámého podzemí.

Roku 1975 na předpokládaném území kláštera proběhl výzkum metodou měření elektrického odporu půdy, který zachytil několik anomálií naznačujících přítomnost zbytků staveb, k jejich ověření výkopy ale nedošlo

Dnes je téměř nemožné se díky zástavbě věnovat skutečnému pátrání. Na místě kláštera nám historii připomíná jen barokní mlýn z 18. století a několik desítek metrů od mlýna podél cesty uložené velké pískovcové kvádry. Ty jsou možná jediným současným pozůstatkem klášterních budov. Možná se však jednou poklad přece jen najde a vyřeší se tím jedna z mnoha záhad, které mnohým nedají spát.

napsal Petr Matura