Hrad Prácheň se nachází v nadmořské výšce 504 metrů nad malebným městem Horažďovice, na ostrožně nad řekou Otavou. Hrad vznikl na místě opuštěného přemyslovského správního hradiště. Archeologické nálezy prokázaly existenci hradiště již v 10. století, zmínky o hradu z přelomu 12. a 13. století se vztahují k hradišti.

Hrad Prácheň: foto Petr Matura

V roce 1315 věnoval král Jan Lucemburský kopec Prácheň Bavorovi II. ze Strakonic, který zde vybudoval kamenný hrad. Na počátku 16. století nechal hrad důkladně přestavět Půta Švihovský z Rýzmberka, brzy byl však hrad opuštěn a v roce 1588 je připomínán již jako pustý.

Půta Švihovský, který prý byl pověstný svojí prohnaností a krutostí, má strašit na všech sídlech, která vlastnil. Jinak tomu není ani na Práchni. V okolí hradu se zjevuje jako duch. Vypráví se, že kdo jej potká a nepozdraví, velice ho rozzlobí.

Hrad sousedí s kostelem svatého Klimenta, který má pravděpodobně velmi dávnou historii. Stojí údajně na místě původního kostela, který měl být podle pověsti 9. kostelem, vysvěceným sv. Metodějem. Podle jeho druha svatého Gorazda, jenž sem s Metodějem přišel, byla pojmenována osada pod hradem Horažďovice.

kostel sv. Klimenta: foto Petr Matura

S kostelem sv. Klimenta na Práchni je spojena i pověst o nenasytném panu Půtovi z Rýzmberka, který vykonával úřad zemského sudího. Jednou z jeho neřestí bylo rovněž také veliké skrblictví. A tak, když se rozhodl zvelebit starobylý kostelík na Práchni, dlouho přemýšlel, jak by to jeho osobu nestálo moc peněz. Nakonec našel řešení - nechal ulít zvon, který se měl zavěsit do nové věže kostela, dal ho vystavit na Práchni a poručil naplnit ho penězi, aby bylo z čeho kostel opravit.

Pomalu se trousili poddaní, aby pánovi donesli často poslední penízky, které měli ve svém ubohém životě ušetřené pro nemoc nebo na špatné časy. Panský písař je pečlivě zapisoval, aby nezůstal ani jediný, který by na kostel nepřispěl. A ten, kdo dlouho nešel, byl panským drábem pohnán k povinnosti. Přesto se však zvon plnil velmi pomalu, protože mezi poddanými příliš peněz nebylo. Když však pán pohrozil vězením těm, co peníze zatím nepřinesli, rychle poslechli.

Zvon se pomalu naplňoval a už chybělo jen opravdu málo, aby byl penězi zaplněn tak, jak si to pán přál. A tu dráb přivedl nemocnou vdovu po jednom chudákovi. Marně ho vdova zapřísahala, že nemůže pánovi žádné peníze dát. Marně prosila za své tři děti, pro které měla stranou tři ubohé grošíky na nejhorší časy. Dráb prohlédl prostě zařízenou světničku, grošíky objevil a vdovu přinutil, že sama musí peníze na Prácheň přinést a do zvonu hodit. Ubohá žena šla těžce do kopce, v hadříku zabalené nesla jako svátost své poslední tři groše, chvílemi ji musel dráb podpírat, aby vůbec došla, a když si připomněla, že nese nenasytnému pánovi svůj poslední majetek, ani žít se jí nechtělo. Tak došli až na samý vrch a tu, když vdova uviděla zvon až po okraj plný peněz chudáků a představila si svoji bídu v dalších dnech, narovnala se, hněvem se jí v očích zablesklo a vykřikla: "Kéž by ses propadl i se svým bohatstvím!" V tu chvíli se země zachvěla, otevřela se - a zvon plný peněz se s rachotem zřítil do hlubiny. Od té doby do dneška ho nikdo neviděl, ale když přijdete na Prácheň v pěkný tichý den a budete pozorně poslouchat, z hlubin zaslechnete jemné cinkání, jako kdyby někdo přepočítával peníze...

Hrad Prácheň: foto Petr Matura

Další z pověstí vypráví, že poklad hlídá černý pes s ohnivýma očima - a dosud žádný z hledačů jej nenašel. Pokusil se o to i jeden lakotný horažďovický měšťan, avšak když se prokopal k okraji zvonu, byl vyděšen výkřiky: „Hoří!“ Když se pak vrátil, jáma ani jeho motyka už tam nebyly…

Jiné legendy jako strážce pokladu zmiňují zlatou sovu s rubínovýma očima nebo býka, jenž je zaměňován s čertem. Poklad prý na zřícenině hlídá také šeredný zlomyslný skřet.

Méně známé je, že Prácheň má také svoji bílou paní. Bloudí ruinami hradu a komu se zjeví, ten do roka zemře. Tato nebezpečná bílá paní prý byla spatřena také v místě zvaném Svaté Pole nebo jak kráčí nad vodou či stojí nepohnutě v lukách.

Nakolik se zdejší pověsti zakládají na pravdě, to sice nevíme, ale návštěva tohoto romantického místa určitě za trochu té námahy stojí. Navíc celé lesnaté návrší je chráněným územím, kde najdeme mnoho vzácných rostlin a živočichů. Přístup sem je proto tedy pouze po turistické značce.

 

napsal Petr Matura