Mandragora, kouzelný kořen s podobou lidského těla, dostala skutečně mnoho lidových jmen a pojmenování, například psí jablko, Satanovo jablko nebo Kirkaia (bylina Kirké, řecké proslulé a mocné kouzelnice), protože lidé se domnívali, že tato čarovná bylina dokáže mimo jiné vzbuzovat i milostné city.

fotografie: Pixabay

Po botanické stránce náleží mandragora do čeledi lilkovitých rostlin a je blízkou příbuznou například rulíku zlomocného, jak již pojmenování naznačuje, snad nejnebezpečnější středoevropské jedovaté rostliny.

Mandragora se vyskytuje zejména v teplejších oblastech jihovýchodní Evropy a západní Asie, ale rovněž také i v severní Africe. Její obzvláště velký druh byl pak objeven v Turkmenii.

Ve starověkém Egyptě byla mandragora uctívaným afrodiziakem a taktéž symbolem lásky. Ve většině případů byla zobrazována v souvislosti s erosem nebo se smyslností. Oblíbené bylo zejména víno s příměsí mandragory, které se vyznačovalo opravdu silnými opojnými vlastnostmi a též afrodiziakálními účinky. Papyrus Ebers, nejstarší ze všech zachovaných sbírek lékařských předpisů na světě, obsahuje skutečně mnoho odkazů na použití mandragory. Řekové chovali mandragoru ve stejné oblibě jako Egypťané. Pro Řeky však mandragora nebyla pouhým afrodiziakem k použití mezi běžným lidem, nýbrž také potravou lásce propadlých Satyrů.

Mandragora byla ostatně známa všem starým orientálním národům. Byla považována za prostředek k probuzení milostných citů, za afrodiziakum, narkotikum, opojný prostředek i lék.

Moc mandragory byla ve starověku značně zmytologizována. Její kořen vykazoval totiž nejen celou řadu léčebných vlastností, ale skutečně rovněž i vzbuzoval pohlavní touhu a u chladných lidí i potřebu lásky. Díky tomu se stal nejvýznamnějším kouzelným kořenem. Svůj podíl na jeho proslulosti měl však nepochybně též jeho antropomorfní, tedy lidskou postavu připomínající tvar.

Ostatně celou rostlinu obklopovalo tajemno. Legendy pravily, že mandragora disponuje duší podobnou té lidské, která může svým zoufalým výkřikem i usmrtit hledače během vytahování kořene ze země. V novověku se pak mandragora stala jednou z čarodějných bylin a také velice důležitou součástí čarodějných mastí. Jedna z nich, „mast k létání“, jak byla nazývána, údajně prý umožňovala lety čarodějnic na čarodějnické sabaty, kde se odehrávaly zejména erotické orgie na počest boha s podobou kozla…

Zprávy o pokusech s čarodějnými mastmi nejsou obsáhlé, avšak i z toho, co se nám dochovalo, je více než zřejmé, že tyto masti dokázaly vyvolávat eroticky zabarvená opojení. Zvěsti o  kouzelných mastích a čarodějnických zážitcích včetně ďábelských orgií je snad možné považovat za zbytky zanikajícího pohanského erotického kultu plodnosti…

A jak získat kořen mandragory? Nejpříznivější doba pro sběr je údajně úplněk mezi Velikonocemi a Nanebevstoupením Páně. Kořeny mandragory se prý smějí vykopávat jen při zachování určitých tajných, rituálních postupů a podmínek. Patří k nim například sexuální nedotčenost, čistota a mlčenlivost. O sběru kořene také nesmí nikdo jiný vědět, místo sběru se musí nacházet daleko od lidských obydlí a samotný sběr se tak musí dít v naprosté tajnosti.

 

napsal Petr Matura