V listnatém lese nedaleko Moravského krasu se skrývá zřícenina kdysi mocného hradu Blansek. Založit ho nechal již ve 13. století olomoucký biskup Bruno. Hrad má za sebou bohatou historii, a tak nedí divu, že i zde dodnes dochází k podivným paranormálním jevům a také se k němu váže řada pověstí. Jedna z nich je o kamenných rytířích spících v hrobce pod hradní kaplí.

fotografie: archiv autora

Loupeživý rytíř, sídlící svého času na tomto hradě, prý donutil poustevníka, který žil poblíž hradu, k pobytu na svém sídle. Ten však odmítl a rytíř ho proto uvrhl do hladomorny. Po poustevníkově smrti ho duch zemřelého poustevníka proklel a s ním i celý jeho rod. Tato kletba spočívala v tom, že každý z rodu po smrti zkamení.

Začátkem 15. století získal hrad do zástavy Vilém Zajíc z Valdeka s manželkou Dorotou a dcerou Kateřinou. Již tehdy rodina znala pověst o spících rytířích. V zemi tou dobou zuřila válka mezi markrabaty Prokopem a Joštem a toho zneužívalo mnoho nekalých živlů. Hrad odolával i loupeživé rotě rytíře Sokola z Lamberka.

Vilém Zajíc padl až v bitvě pod Vyšehradem roku 1420 a byl převezen na svůj hrad. Také on se údajně proměnil ve stojícího kamenného rytíře. Stejně jako jeho předchůdci. Když nedlouho potom hrad obléhali husité, manželka Dorota i s dcerou spáchaly ze zoufalství sebevraždu. Dorota se proměnila v kámen a dcera Kateřina v bílé zjevení. Ta se pak zasloužila o zrušení kletby. Chodila jako zjevení po hradě a tvrdilo se, že kdo na ni pohlédne, toho uhrane. Až jeden rytíř se nebál a naopak slíbil, že si ji vezme. Tím prý byla sňata kletba a kamenní rytíři i bílé zjevení došli klidu.

Pověst je sice jen legendou, ale co když se v ní nachází nějaká zašifrovaná informace? Legenda o spících rytířích je velmi známá v místech, kde se nachází hluboké podzemí. Spekuluje se o tom, že se pod Blansekem nacházejí rozsáhlé, neprobádané krasové jeskyně, čehož částečně využili majitelé hradu k vybudování hlubokých sklepení.

Za třicetileté války se prý v ruinách hradu ukrylo před švédskými vojsky obyvatelstvo z okolních vesnic. Švédové je prý hledali i s pomocí psů, ale odtáhli s nepořízenou. Vesničané se zřejmě ukryli právě ve zdejších hlubokých sklepeních. Že se pravděpodobně nejedná pouze jen o pověst, dosvědčuje i existence průduchů v ruinách hradu. V zimních měsících okolo nich dokonce taje sníh, což znamená, že z podzemí vychází teplý vzduch. Také je jasně slyšet, že některá místa jsou dutá…

Na hradě však prý dochází i k jiným zvláštním jevům. Známý je příběh jednoho místního obyvatele. Ten vzpomínal na událost, kterou na hradě zažil jako malý hoch koncem 40. let minulého století. V té době mu bylo asi deset let, když se vydal se skupinou kamarádů na dobrodružnou výpravu na hrad. Chystali se zde přenocovat, večer probíhal klidně a chlapci, vyčerpaní celodenním dobrodružstvím, usnuli.

V noci je však probudil úzkostlivý pocit, zdálo se jim, že je jakoby někdo zpovzdálí pozoruje, a vyděšeně se rozhlíželi. Náhle spatřili modře světélkující postavu, která neměla pevné kontury. Tato postava se pozvolna blížila k vystrašenému hloučku. Chlapci se snažili schovat, kde se dá. Jeden z nich, jmenoval se Antonín, utekl k jedné skalní stěně a vtěsnal se do výklenku. V tom okamžiku však chlapec zmizel před očima svých kamarádů. Ti po počátečním šoku začali hned ráno  kamaráda hledat, ale vše bylo marné. Když už ztratili veškerou naději, objevil se Tonda a jen se usmíval. Když ho začali objímat a ptali se ho, co se stalo, chlapec vůbec nevěděl, o čem mluví, a myslel si, že jde o nějaký žert. Později, když si hoši vše vysvětlili, vyprávěl, že prostě usnul na stejném místě, kde se uložili ke spánku. Vzbudilo ho prý až jejich volání, a tak jim šel naproti. Celá záhada však měla ještě dohru. Po návratu Toník onemocněl a na zádech se mu udělal obrovský puchýř. Trpěl také vysokými horečkami a nemohl se hýbat. Teprve až po měsíci záhadná nemoc zmizela. Nikdo z mládenců se však na hrad nevrátil několik let. Co se na hradě opravdu odehrálo?

Zvláštní je, že podobné zdravotní potíže se objevují u osob, které prošly skrze bránu do jiného časoprostoru. Také mlhavá bytost se objevuje na podobných místech. Vzpomeňme si například na zážitek novináře Stanislava Motla v jihlavském podzemí v devadesátých letech. Nachází se tedy na Blanseku taková brána do jiného světa?

napsal Petr Matura