Na každé velké stavbě někdo někdy zahyne. Stalo se to i neopatrnému dělní­kovi při budování monumentálního mostu Sunshine Skyway přes Tampa Bay na Floridě. Spadl do čerstvě nalitého betonu a na pracovišti tak našel i svůj hrob. Není známo, zda stačil most ještě před smrtí proklít, ale následující události jako by tomu nasvědčovaly.

fotografie: Pixabay

Dvě stovky sebevrahů

Dokončený most dlouhý 6 670 metrů byl slavnostně otevřen v září 1954. Od té doby do sou­časnosti z něj úspěšně skočilo přes dvě stě sebevrahů, někteří z nich však skok do hloubky téměř šedesáti metrů přežili. Musíme si však uvědomit, že na daném místě jde vlastně o dva mosty. Tzv. starý most z roku 1954 byl těžce poškozen v únoru 1980, kdy do jeho pilíře narazil nákladní člun. O deset dní později přímo pod ním ztroskotal tanker. V lednu téhož roku v jeho bezprostřední blízkosti narazil do naftového tankeru kutr pobřežní hlídky a při tom zahynulo dvacet tři členů jeho posádky.

K největšímu neštěstí však došlo až 9. května téhož roku. Rozpoutala se divoká bouře a nákladní loď Summit Venture plu­jící pod liberijskou vlajkou v ní ztra­tila orientaci. Plnou rychlostí vjela do pilíře. To už most nevydržel a rozlo­mil se. Z vozovky se do vody řítila auta, nákla­ďáky i dálkový autobus společnosti Greyhound. Celkem zahynulo dvaa­třicet lidí, z toho třiadvacet právě v onom nešťastném autobuse.

Mrtví nenašli klid

Když se pát­ralo po příčině neštěstí, odborníci zjistili, že ho způsobila chybná konstrukce mostu. Místní však vědí své - duch nešťastného dělníka, pohřbeného zaživa v mostě, nemá klid. Nepomohlo ani to, že „starý“ most byl roku nahrazen „novým“, prostě tam straší. Řidiči si opakovaně vypráví o stopařce chystající se spáchat sebevraždu uprostřed mostu, když k ní však dojedou, na místě už nikdo není.

Podivné věci se dějí i v okolí mostu. Některé části starého mostu posloužily ke stavbě mol a rybáři, kteří na nich dnes vysedávají, přísahají, že ve tmě viděli přízrak starého autobusu Greyhound. Jeho pasažéři sedí strnule na sedačkách a zírají do prázdna... Občas je prý v těchto místech po ránu také slyšet kvílení brzd, skřípot kovu a rachot řítícího se mostu, jakýsi „zvukový otisk“ oné katastrofální nehody z května 1980. A k dovršení všeho potápěči, kteří občas kontrolují most a jeho konstrukci pod vodou pozorovali při práci podivnou zář.

Lze tomu vůbec věřit? Za světla lze snadno brát tyto „duchařské historky“  na lehkou váhu.  Jakmile se ale setmí, všechno najednou začne vypadat úplně jinak.

napsala Jitka Lenková