Velhartice, které se nacházejí v předhůří Šumavy, nejsou populární pouze díky krásnému hradu, ale mnoho turistů a zejména zájemců o záhady sem míří kvůli jinému cíli. Tím je gotický kostel sv. Máří Magdalény z roku 1393, obklopený hřbitovem.

Kostelík není na první pohled nijak nápadný, ale zdání klame. Před několika desítkami let (jinde se uvádí, že skvrny jsou zde od pradávna) se ve štítu kostela objevily tmavé skvrny, při pozornějším pohledu připomínající dívčí tvář. Jak se dívčí tvář na kostele objevila, to se přesně neví. Některé zdroje tvrdí, že se jedná o obličej dívky, která kdysi na nedaleké silnici zahynula při dopravní nehodě. Tvář jí je prý neskutečně podobná. Podle jiných však byl na kostelním štítu obličej již dávno před dopravní nehodou.

fotografie: archiv autora

Další legenda je spojena s obdobím třicetileté války. Tehdy hrad Velhartice získal do správy španělský dobrodruh Mertin de Hoeff-Huerta. Tomu bylo uloženo, aby zdejší poddané obracel na katolickou víru. Tento krutý pán prý nutil poddané k přestoupení na katolictví mučením a v hradní hladomorně jich měl mnoho utýrat k smrti. Obličej tak má být jednou z jeho obětí.

Existují však ještě další možnosti, jak prý se tajemná tvář objevila. V dřívějších dobách stávala na místě dnešního kostela dřevěná svatyně. Do té se jednou před nepřáteli měli ukrýt vesničané, kteří doufali v posvátnou ochranu tohoto místa. Nepřátelé však nectili nepsané pravidlo a kostel zapálili i s nevinnými vesničany. Když pak byl na stejném místě postaven kamenný kostel, začala se tvář objevovat na jeho štítu pravidelně a děsila všechny návštěvníky. Proto byla vždy zamalována, ale po nějaké době se opět znovu vynořila.

Nejznámější místní pověst je však ta, která se velmi podobá věhlasné baladě ,,Svatební košile“ od Karla Jaromíra Erbena. Jeden místní mládenec zahynul ve válce v daleké cizině a jeho milá na něj doma marně čekala. Ve zdejší pověsti však na rozdíl od „Kytice z pověstí národních“ figuruje mládencův kamarád, který chtěl zaujmout jeho místo, ale byl dívkou odmítnut. Zhrzený nápadník však probudil rituálem černé magie mrtvého a poslal ho pro svoji bývalou lásku, aby si ji vzal na onen svět. Když mrtvý unášel dívku přes hřbitovní zeď, zakokrhal prý kohout a on musel zoufalou dívku propustit. Jeho duch však obchází Velharticemi do dnešních dnů.

Podobnost se „Svatební košilí“ je tedy skutečně značná, je však možné, že se Erben mohl  inspirovat rovněž i podobnou pověstí, která se váže ke kostelu v Byšičkách ve východních Čechách. Legendy o tváři na velhartickém kostele však zcela určitě mají původ v nějaké děsivé události z minulosti...

Známý senzibil Ing. Pavel Kozák například ve své knize „Záhadná místa Pošumaví“ píše, že negativní energie je zde silná nejen na hřbitově, ale i u bočního vchodu do kostela. Do dlažby předsíně za bočním vchodem je zasazen kamenný kříž, který prý také vyzařuje negativní energii, což je zvláštní, když se jedná o křesťanský symbol.

Také jihovýchodní část hřbitova údajně nepůsobí příliš pozitivně. O špatné zdejší energii svědčí již pokroucené větve stromů. Takové deformace jsou často patrné na místech negativních zón. Tomu nasvědčuje i fakt, že místo se prý v minulosti od zla snažili někteří odborníci očistit, ale po nějaké době se negativní energie vrátila. Některým citlivým návštěvníkům se zde prý dělá též nevolno a následuje pocit únavy. Je tedy docela možné, že svoji část pravdy má každá z pověstí, protože zlo přitahuje zase jen špatnou energii, jež se přiživuje na dalších obětech.

 

napsal Petr Matura

fotografie: archiv autora