Pomalu se blížíme do období znamení Ryb, jímž se uzavírá celý kosmický koloběh. I když to zatím tak nevypadá, tuhá zima by už pomalu měla ztrácet na síle a do přírody se vrací život.

K principu znamení Ryb náleží myšlenka, že se všechno ve změněné podobě znovu rodí.

Kdysi dávno byl k tomuto období přiřazen princip Jova, dnes je to však zejména princip Neptuna (Poseidóna). Poseidón je bůh, kterému Kyklopové dali trojzubec, jímž lze otřást zemí. V průběhu času se stal bohem moře, ze kterého vzešel veškerý život, a tím odpovídá znamení Ryb.

fotografie: Pixabay.com

Souhvězdí Ryb mělo v průběhu staletí celou řadu dalších jmen, jako je například ,,vozka nebeského válečného vozu“, ,,nebeská bílá ryba“, ,,rybí břich“ nebo ,,provaz“ či „lano“. Poslední jména jsou doložena i egyptskými zobrazeními, na nichž jsou obě ryby spojeny provazem. To mělo vyjadřovat myšlenku nesmrtelnosti a představu, že materiálně tělesná, duchovní a psychická stránka jsou sice vzájemně spojeny, ale tato souvislost je pouze volná.

Název ,,rybí břich“ souvisí patrně s Jonášovým příběhem. Jonáš se skrýval v rybích útrobách, aby nemusel kázat v Ninive, přestože ho tím Hospodin pověřil. Také zde nacházíme představu, že duchovní princip, který Jonáš symbolizuje, je uzavřen v tělesnosti, jež symbolizuje velryba.

Babyloňané zase znali tajemného rybočlověka zvaného Oannes, jenž se každý rok vynořoval z vln, aby z božího pověření přinesl zemi požehnání. Jednoho rána se Oannes vynořil z Rudého moře a vydal se do Babylonu, aby přinesl jeho obyvatelům zákony, náboženství, umění, vědy a pořádek. Také se o něm říká, že neměl nohy a nemohl chodit, avšak měl rybí ocas a mohl plavat ve vodě.

fotografie: Pixabay.com

V Bibli lze najít zmínky o bohu Filištínů jménem Dagon, na mincích palestinských měst a na asyrských památkách vidíme bradatého muže s rybím ocasem. Také Višnu, jeden z hlavních indických bohů, když se rozhodl zničit starý svět potopou, zachránil v rybí podobě Vajšvátu Manua, který pak zplodil současné lidstvo.

Ještě v 17. století slavili Frísové na Syltu 21. února na Wodanově pahorku svátek, při němž zapalovali ohně, tancovali okolo plamenů a vzývali Wodanovo jméno. Na tuto dobu také připadá ,,jiskrná neděle“, kdy se na horách zapalovali jarní ohně. Do žhavého popela se přitom házelo hodně rýže, aby jiskry létaly co nejvýše. Jak totiž vysoko jiskry vyletí, tak vysoko nebude moci špatné počasí škodit. V Indii se poté, co se sklidí zimní rýže, stavějí ve vsích chatrče ze slámy. Mladí lidé v nich celou noc slaví a ráno chatrč zapálí. Pak teprve začínají svátky se zápasy buvolů, kdy si lidé přejí štěstí.

Málo se dnes ví, že v únoru se kdysi také slavil další svátek mrtvých. Svědčí o tom stížnost synody v Tours z roku 567 n. l., podle níž věřící po mši tajně doma obětují zemřelým jídlo a pořádají pro ně slavnostní hostiny. Tento původně germánský zvyk připadal na svátek Stolce svatého Petra 22. února. Možná se mohlo jednat o symbolické ukončení cyklu zimy a smrti, po kterém se blíží vzkříšení veškerého života.

napsal Petr Matura