Hřbitovy působí svojí tajemnou atmosférou snad na každého člověka. Nutí nás uvažovat o pomíjivosti života a vzpomínat na naše předky. Některé hřbitovy se však nechvalně proslavily i tím, že na nich má docházet k paranormálním jevům.

Před několika lety se probudil k životu téměř zapomenutý hřbitov, na kterém se už dávno nepohřbívá. Je jím hřbitov v pražských Bohnicích, kterému se dnes neřekne jinak než hřbitov bláznů. Najdeme ho necelý kilometr od zdejší psychiatrické léčebny. Už cesta sem působí smutně, neboť hřbitov sousedí s pohřebištěm domácích mazlíčků.

Samotný hřbitov bláznů leží na rozloze 4200 čtverečních metrů a těla jsou tu prý často pohřbena až ve třech vrstvách nad sebou. Někteří badatelé ale tvrdí, že jde o legendu. Hřbitovu dominuje kaple s márnicí a také mohyla na památku vojákům a obětem první světové války, kteří zemřeli během hospitalizace v léčebně.

Psychiatrická léčebna byla založena v roce 1903 a ve své době patřila mezi největší zařízení svého druhu v celém Rakousko-Uhersku. Mělo jít o soběstačný komplex, kde mohli lehčí pacienti najít i práci. Samozřejmě, že tak obrovský komplex začal mít potřebu svého pohřebiště, částečně i proto, že mnoho pacientů bylo nemajetných a rodinní příslušníci se jich zřekli, takže pohřeb nikdo nechtěl uhradit.

V roce 1906 zde našel místo posledního odpočinku první pacient František Janovský, který zemřel v pouhých jedenácti letech. Na hřbitově však neleží pouze psychiatričtí pacienti, ale i nemajetný personál a rovněž také 50 italských psychiatrických chovanců z oblasti Tridentu, kteří sem byli přesunuti v době první světové války.

Celkově na hřbitově našlo místo posledního odpočinku zhruba 4300 osob a některé z nich jsou obestřeny tajemstvím. Jak vyprávěl správce hřbitova Jiří Vítek, mohl zde být tajně pohřben i Gavrilo Princip, známý atentátník ze Sarajeva. Ten v roce 1918 zemřel v Terezínské pevnosti a tehdejší režim neměl zájem, aby se Princip stal pro odpůrce režimu mučedníkem. I když oficiálně měl být pohřben jinde, tři dny po jeho smrti se konal utajený krátký pohřeb do neoznačeného hrobu.   Spočívá tedy jeho tělo právě zde? Myslela si to i bývalá ředitelka psychiatrické léčebny Miluše Dobiášová.

Další zajímavou osobností, která zde byla pohřbena, byl psychiatrický pacient Pavlíček, který v léčebně spáchal sebevraždu. Existuje vážné podezření, že mohlo jít o vraha, jenž měl na svědomí otřesný případ vraždy Otýlie Vranské, která byla nalezena drážním zaměstnancem v Bratislavě rozřezaná v kufru. Na Pavlíčka ukazuje například i to, že kdysi pracoval jako asistent patologie, takže by mu rozřezání těla nečinilo problém.

Není tedy divu, že na hřbitově docházelo a stále dochází k paranormálním jevům. Hřbitov má i dětské oddělení a také oddělení sebevrahů. Správce hřbitova například vypráví, že v dětském oddělení mají zejména ženy pocit, jako kdyby je někdo tahal za sukni a dotýkal se jich.

Hřbitov jsem měl možnost navštívit ještě před tímto vyprávěním, a to s dámským doprovodem. Zajímavé je, že právě v tomto místě měla žena pocit, jako kdyby na ni někdo sahal. Z vyprávění znám i další podobné zážitky. Hledají nešťastné dušičky dětí někoho, kdo se o ně postará? Každopádně z tohoto místa mrazí...

Na hřbitově se oficiálně přestalo pohřbívat v roce 1963 a postupně upadal v zapomnění. Stal se také na jistou dobu útočištěm satanistů a dalších podivných existencí, které se zde pokoušeli provozovat magii. Ještě před několika lety se tady našla například woodoo panenka. Dnes místo poměrně často navštěvují různé paranormal týmy, které se snaží komunikovat s druhým břehem, a to jak s větším, tak i s menším úspěchem.

Místním dobrým duchem je prý mladá pacientka Maria Tuma, hospodyně, jež ve svých devětadvaceti letech onemocněla nemocí, která se tehdy nazývala úbytek mozku. Dnes by se asi dalo říci, že šlo o Alzheimerovu nemoc. Náhrobek Marie Tumové je jeden z mála, které se dochovaly. Návštěvníci u jejího hrobu často zapalují svíce a právě ona prý nejčastěji rozmlouvá s těmi, kteří se na tomto místě pokouší komunikovat s druhým břehem.

Právě Jiří Vítek, který je místním patriotem, má zásluhu na tom, že se hřbitov stává důstojným místem posledního odpočinku a lidé se začínají zajímat o jeho historii. Snad jednou najdou všechny zdejší nešťastné duše svůj klid.

 

napsal Petr Matura

foto: archiv autora