Čarodějnice máme spojené zejména s pohádkami a potom také s nechvalně známými inkvizičními procesy. Kdo ale ve skutečnosti byly tyto ženy? Skutečně některé z nich ovládaly magii?

Během honu na čarodějnice v baskické oblasti zvané Pays de Labourd se roku 1609 podařilo získat vyšetřovateli Pirru de Lancre od jedné mladé francouzské dívky mimořádné doznání.

Sedmnáctiletá Marie Dindarteová mu na mučidlech řekla, že se v noci 27. září potřela mazáním a létala vzduchem. Mast nelze podrobit zkoumání, protože ji podle ní ďábel ukryl. Čarodějnice zřejmě opravdu používaly k vystoupení z těla masti neznámého složení.

Alchymista Gianbatista Porta pozoroval roku 1558 čarodějnici, která se natřela mazáním a vzápětí upadla do transu. Když se probrala, tvrdila, že létala, ačkoli Porta si nevšiml, že by se její tělo jakkoliv pohnulo.

Jiní svědkové však měli větší štěstí. Například inkvizitor Avellaneda, působící v oblasti Baskicka, si vzal roku 1527 k ruce ozbrojené muže a jednoho dne se vydal, před páteční půlnocí, tedy v hodině čarodějnic, do hostince k výslechu jedné ze svých obětí. Žena byla zamčena uvnitř v pokoji. Inkvizitor vypráví: „Žena se obvyklým způsobem pomazala jedovatou tinkturou, s jejíž pomocí zabíjela lidi, a šla k oknu, které bylo vysoko v budově. Tehdy zavolala k ďáblovi o pomoc a on jako obvykle přišel, vzal ji a donesl téměř až na zem. Když jeden z vyděšených mužů vykřikl Kristovo jméno, ďábel i čarodějnice zmizeli.“ Žena prý byla dopadena až za několik dní v jiném městě. Pokud se tento případ zakládá na pravdě, poukazuje spíše na možnost, že tato žena mohla ovládat sugesci a díky ní opustit své trýznitele.

Ve středověku si mnoho lidí myslelo, že čarodějnice jezdí v noci s Dianou, bohyní pohanů, na určitých zvířatech a překonávají tak velké vzdálenosti. Křesťanská církev tuto představu odsuzovala a provinilcům ukládala pokání. Později však změnila názor a papež Alexandr IV. vyhlásil, že čarodějnictví je druhem kacířství a v 16. století se mohl bát každý, kdo popíral existenci čarodějnic, upálení na hranici.

Bohyně čarodějnic měla celou řadu jmen, ale nejčastěji je uváděna právě Diana neboli také Artemida, bohyně měsíce. Její chrám v Efezu v dnešním Turecku byl významným náboženským střediskem starověku. Obyvatelé Sicílie věřili, že Dianiny vyznavačky ve čtvrtek v noci opouštějí své tělo, které nechají ležet po boku svých manželů, a vylétají do tmy tančit a hýřit s dušemi mrtvých. Věřili také, že přinášejí hojnost a plodnost a berou si obětiny, které jim lidé nechávají.

Církev tyto snové výpravy považovala za odpudivé. V 16. a 17. století se mnoho žen přiznalo, že se slétaly na sabaty. Věřilo se, že čarodějnice jezdí na vlcích, černých kočkách nebo kozách. Nejznámějšími čarodějnickými rekvizitami jsou zřejmě košťata, hole nebo vidle. Násady se potíraly magickými mastmi z rulíku zlomocného, oměje, bolehlavu a dalších jedovatých bylin. Tuk z mazání měl pocházet z vařeného sádla nepokřtěných dětí, nejlépe vykopaných z hrobu.

V naší době, kdy již víme, jak některé přírodní drogy působí, můžeme připustit, že k opouštění těla může v tomto stavu opravdu docházet. I dnes je známo, že se takové masti v magii nadále používají.

Zvrhlost a fanatismus inkvizitorů zcela jistě překroutily pravdu o čarodějnictví a magii. Určitě lze připustit, že v minulosti existovala společenství ovládající magii, se znalostí bylinek a dalšími obdobnými vědomostmi. To však nemohla církev připustit a rozpoutala hon na lidi s výjimečnými schopnostmi se záměrem zlikvidovat dávná vědění. Naštěstí se jí to však nepodařilo.

napsal Petr Matura

foto: pixabay.com