V listopadu si opět připomeneme výročí bitvy na Bílé hoře a dobu, kdy se rozhořela třicetiletá válka. Naši zemi zaplavili švédští vojáci, kteří neváhali vraždit a drancovat. Mnoho jich však na našem území zemřelo, a tak se zachovalo i mnoho pověstí. Lépe na tom nebyla ani druhá strana. Skutečně nemohou duše vojáků dodnes najít klid?

obr. Bitva na Bílé hoře

Známá je například pověst o švédském veliteli Orontovi, který se zjevuje na hradě Houska.

Pověst vypráví, že když byla ukončena třicetiletá válka, švédský velitel Oront zůstal na Housce a svými loupeživými výpady zužoval okolí. Nakonec byli mělničtí měšťané nuceni vyhlásit odměnu 100 tolarů za zabití loupeživého Oronta.

Na Oronta se podle dobových pramenů domluvili dva místní myslivci Jindřich Mazanec a Jiranda. Myslivci se báli, že by obyčejná kule loupežníka nezastavila, a tak zašli ke kováři do vsi Stižejovic, který uměl odlévat čarovné kule. Ten jim o půlnoci, když byl měsíc v novu, kule ulil.

Myslivci se ukryli poblíž Housky v bývalé opuštěné kovárně.

Když bylo vše připraveno, Jiranda vylezl na skálu před hradem a volal na lupiče, jako kdyby mu  chtěl něco říci. Ten vystrčil hlavu a ptal se, co mu chce. V tu samou chvíli druhý myslivec vystřelil a zasáhl Oronta do hlavy. Myslivci dostali zaslouženou odměnu a kraji se ulevilo. Duch mrtvého válečníka je však prý na Housce dodnes a existuje mnoho svědectví, že se nevyplácí volat jeho jméno, jehož vyslovení prý nosí smůlu.

Také v údolí Zlatého potoka na Šumavě, kde místní mlynář s chasou ze zálohy zastřelil dva švédské vojáky a následně je okradl, se měly jejich duše zjevovat jako dva modré plamínky. Vrahům loupež štěstí nepřinesla a mlýn i s chalupami a přilehlými stavbami vyhořely.

S dalšími přízraky švédských vojáků se můžete setkat u Zbiroha. Tam místní lidé Švédy, kteří terorizovali okolí, omámili, bezbranné vojáky pak povraždili a jejich těla ukryli. Ke svému činu si prý vybrali úplněk, a to zřejmě přispělo k tomu, že duše mrtvých vojáků nenachází klidu. Jejich nářek prý bývá slyšet až do města...

O tom, že je na celé věci něco pravdy, svědčí mimo jiné i to, že za minulého režimu se podle vyprávění mé matky v jednom domě našla číše ze zlatého pokladu v Praze, uloupeného právě Švédy. Navíc i v dobách minulého režimu, kdy se na záhady příliš nevěřilo, prý v okolních lesích občas lidé zahlédli postavy připomínající dobově oděné vojáky.

Také v Borku nedaleko Rokycan se vypráví pověst o veliteli Bannerovi, kterému onemocněla žena, narodil se mu mrtvý syn a on sám byl nakonec třetího dne zabit.V místě zvaném u Tří křížů pak mnoho let stával podivný trojitý krucifix a u něj se zjevoval Bannerův duch. V ruce prý svíral dubovou hůl a sledoval les.

V samotných Rokycanech dodnes můžeme vidět ponurý památník zvaný Černá mohyla. Ten připomíná decimaci Madlonova pluku. Ta byla trestem za útěk z bitvy u Breitenfeldu 2. listopadu 1642 v Sasku. Pluk svým útěkem strhl i jezdectvo a tím způsobil zvrat v bitvě, kde díky tomu byli poraženi císařští. Proto bylo císařem rozhodnuto každého desátého muže popravit, a to někdy mezi 14. a 28. listopadem. Vylosovaní nešťastníci byli oběšeni katem Janem Mydlářem mladším. Jiné prameny vypráví, že důstojníci byli sťati a vojáci zastřeleni. První den kat lámal kordy odsouzenců a pálil prapory. Druhý den bylo devadesát nešťastníků oběšeno při cestě z Litohlav do Rokycan. Hromadný hrob by se měl nacházet na křižovatce Litohlavské a Madlonovy ulice v místech, kde se dnes nachází mohyla s křížem postavená na památku zesnulých.

Dodnes se prý v těchto místech zjevují duchové popravených mužů. Některé skupiny tzv. lovců duchů zde pomocí moderních přístrojů naměřili zvýšenou paranormální aktivitu.

Podivnou energii může dodnes vnímavý jedinec pozorovat i na samotném dějišti bitvy u letohrádku Hvězda. Zbytečná a předčasná smrt se zřejmě vtiskla do těchto míst ještě na dlouhou dobu...

napsal Petr Matura

foto: Wikipedia