Cestou na známý a turisty hojně navštěvovaný polský zámek Czocha, o kterém toho však bylo napsáno již mnoho, jsem společně se svými přáteli zcela náhodně narazil na nenápadnou zříceninu hradu Swiecie, která se nachází pouze jen několik kilometrů od již zmíněné Czochy. Samozřejmě jsme se ihned vydali na průzkum této zajímavé zříceniny a měli jsme dokonce i štěstí, že jsme narazili na současného majitele hradu – nadšence, který hrad opravuje pouze z vlastních zdrojů a malého, spíše jen symbolického vstupného.

Pan majitel nám po krátkém úvodním výkladu umožnil samostatnou prohlídku hradní ruiny. Hrad, který byl založen ve 14. století na popud svidnicko-javorského knížete Bernarda jako obranný hrad tehdejšího kraje a střežil cesty z Lužice do Slezska, v historii dvakrát vyhořel, a to v roce 1527 a následně ještě roku 1827, kdy se již nikdo nenamáhal s jeho opravou. Mezi oběma světovými válkami zde prý údajně býval hostinec a za druhé světové války tady podle informací pana majitele sídlila německá hlídka, která ve zdejším sklepení věznila osoby, jež zajala - a zřejmě zde docházelo i k výslechům těchto vězňů… Co se v té době v těchto prostorách přesně odehrávalo, nikdo neví.

Každopádně jsme na hradě měli velice zvláštní zážitek. Po výkladu pana majitele jsme se po zřícenině hradu rozešli všemi směry, každý sám, abychom načerpali magickou atmosféru tohoto skutečně zvláštního místa.

Najednou jsem však měl pocit, že jsem na hradě úplně sám. Tento dojem ve mně sílil až do té míry, že jsem se nakonec vydal hledat ostatní z naší skupiny. Byli jsme na hradě dohromady čtyři a ačkoliv jsem hrad obešel celý kolem dokola, nikoho jsem ani nepotkal, ani nezaslechl. Tato situace trvala přibližně dvacet minut, než se mi podařilo s ostatními setkat v místním sklepení. Všichni se tvářili poněkud rozpačitě a teprve po chvíli jsme se vzájemně začali svěřovat se svými zvláštními dojmy a pocity. Moje manželka dokonce vyprávěla, že nás hlasitě volala, ale nikdo z nás ji ani vzdáleně nezaslechl. Také prý na ni padala veliká úzkost a iracionální pocit, že je na hradě úplně sama a že jsme ji opustili. Všichni jsme se také shodli na tom, že jsme měli pocit, jako kdyby utekla alespoň hodina a nikoliv „pouhých“ dvacet minut. Musím podotknout, že nikdo z nás takovými stavy netrpí a jsme zvyklí pohybovat se na opuštěných místech i sami.

Rovněž je zvláštní i skutečnost, že zřícenina není nikterak rozlehlá, takže pravděpodobnost, že se tam vzájemně ztratí čtyři dospělí lidé, je poměrně velice malá. Dodnes máme z návštěvy této zříceniny rozporuplné pocity. Může snad za naše zvláštní vnímání prostoru, času i energie místo, na kterém byl hrad původně postaven, nebo snad nějaká událost v dávné historii tohoto místa, která zde z nějakého, nám dnes již neznámého důvodu narušila kupříkladu časoprostorovou rovinu?

napsal Petr Matura

foto: archiv autora