Hardangerské housle vznikly v roce 1651, kdy je sestrojil Ole Jonsen Jaastad, a jsou známy též jako Jástadovy housle. Své pojmenování dostaly podle Hardangerského fjordu v západním Norsku, odkud pocházejí nejstarší z nich.

Jedná se o nástroj bordunový, který má dvě sady strun nad sebou. Vrchní struny jsou ty melodické, zatímco spodní struny, kterých se smyčec vůbec nedotýká, jsou právě struny bordunové, tedy souznějící, jež se rozeznívají chvěním vrchních strun. Místo klasických, běžných čtyř melodických strun mají tedy další čtyři nebo pět kratších strun, na které se, jak již bylo uvedeno, nehraje. Tyto další struny fungují jako rezonanční, souzvučné, zesilující alikvotní tóny, neboli vyšší harmonické tóny, jež zní společně s tónem základním z hraných strun. Vibrace hraných strun rozeznívají i tyto další, tzv. souzvučné struny, které souzní v harmonických tónech. Z tohoto důvodu má nástroj až neskutečnou energií prodchnutý zvuk, využívaný kdysi jako doprovod k tanci nebo při procesích. Někteří ovšem tento dynamický účinek přisuzovali i působení nejrůznějších nadpřirozených jevů a zvuku houslí se báli...

Na druhou stranu však jsou tyto housle obvykle krásně zdobené, nejčastěji řezbami a perletí, což dokazuje rovněž i úctu lidí k tomuto nástroji. Bývají tedy zajímavé jak na poslech, tak na pohled. Jsou jak krásné, tak pro někoho snad i děsivé. Rozhodně se však jedná o do dnešních dnů stále populární norský lidový nástroj, který však byl v minulosti nejen v Norsku, ale i v dalších oblastech Evropy vnímán mimo jiné i tak, že „hříšný nástroj to povzbuzoval divoké tance, pití a boje“.

Hardangerské housle dokonce byly přímo považovány za ďáblův nástroj. V povědomí lidí čert totiž představuje nejen zlo, ale paradoxně je také jakýmsi ztělesněním jistého druhu veselí, rád tančí a výská. Miluje prý například karbaníky a údajně též opilce. A proč si tedy navíc ještě k veškeré té zábavě nezahrát, hezky bujaře a divoce?

Norská legenda vypráví příběh o tanci s čertem při zvuku hardangerských houslí. Z norské krčmy je široko daleko slyšet bujaré veselí, i když hudbu zde zajišťuje pouze jediný houslista. Celá hospoda jako v transu tančí a výská a uprostřed davu se točí vysoký muž s dívkou v krásných šatech. Ryk hudby sílí a tempo se stává skutečně ďábelským… Pár se točí a točí, až dívka padá mrtvá k zemi. Její tanečník pouze pokrčí rameny a odchází ven z krčmy. V děsivém tichu je slyšet pouze vždy jen jeden tichý krok, následovaný klapnutím kopyta. Dívku k smrti utancoval sám ďábel.

Další pověst říká, že kdo se na tyto housle chce skutečně dobře naučit hrát, musí prý vždy nejprve upsat svoji duši ďáblu. A magické kouzlo hardangerských houslí poznáme údajně tak, že když hrají, posouvá se k nim po stole sama od sebe sklenice s pivem. Buď jak buď, až do poloviny 20. století na některých místech platil zákaz hrát na hardangerské housle, a to například v kostelech.

Někteří houslisté však měli tento nástroj, navzdory jeho údajnému „prokletí“, i nadále v oblibě, a tak se nám tato cenná hudební tradice dochovala až dodnes. Nejvíce těchto houslí bylo vyrobeno v průběhu 18. století. Dnes se výrobou hardangerských houslí zabývá již jen pár lidí. V Norsku se toto  v dnešní době již skutečně ojedinělé řemeslo většinou dědí z otce na syna. Nezbytností při jejich výrobě je totiž mimo jiné i vlastnit nebo popřípadě zdědit po čertech dokonalý hudební sluch...

 

napsal Petr Matura

foto:  Wikipedia, Pixabay.com