Vlkodlaka asi každý racionálně myslící člověk považuje za pohádkovou bytost, která se hodí tak do béčkových hororů. Na každé pověsti však bývá i zrnko pravdy...

Tělesná proměna člověka ve vlka nebo i v jiné zvíře je z fyzikálního hlediska samozřejmě vyloučena. Přesto se víra ve vlkodlaky rozšířila po celé Evropě a například v Africe podle místních tradic existují šamani ovládající proměnu v tygra nebo jinou obávanou šelmu. Například v Nigérii existuje kmen Bornu, který věří na muže měnící se v hyeny. Na území Barmy zase operuje sekta tygřích lidí, z nichž údajně někteří disponují paranormálními schopnostmi.

V Americe dávno před objevením tohoto světadílu Kryštofem Kolumbem byla víra ve vlkodlaky rozšířena mezi indiány. Logické vysvětlení může být v zahalování lovců do kůží šelmy. Ti pak věřili, že se síla a lovecké umění přenesou do lovce.

Také pověst o proměně člověka v šelmu za úplňku může mít původ v dávných dobách, kdy lidé začali domestikovat divoké psy a všimli si, že při úplňku vyjí na Měsíc.

V mnoha legendách pak byly bohyně zároveň i lovkyněmi. Například babylonská bohyně Ištar, řecká Artemis nebo římská Diana.

Svoji roli sehrála také lykantropie. Toto slovo lze vysvětlit jako ,,stav mezi vlkem a člověkem“. Právě lykantropie je s vlkodlaky často mylně spojována. Jedná se však o skutečný psychologický stav, který byl popsán již ve druhém století našeho letopočtu Marcellem Sidetesem. Postižená osoba trpí iluzí, že je vlkem nebo že se v něj může proměnit. Postižení tak mohou trhat zuby syrové maso, výt na Měsíc v úplňku a dokonce napadat ostatní lidi nebo zvířata a snažit se jim protrhnout hrdlo.

Kroniky jsou pak plné zpráv o vlkodlacích, a to zejména v období středověku. Například v letech 1520 - 1630 se ve Francii uskutečnilo 30 000 soudních přelíčení s údajnými vlkodlaky. Známý je například případ Jeana Greinera z oblasti Bordeaux. Ten se během procesu chlubil, že poté, co na sebe vzal vlčí přestrojení, zavraždil více než 50 dětí. Také tvrdil, že o několik let dříve potkal v lesích záhadného cizince, který mu propůjčil schopnost měnit podobu. Tento cizinec měl dát Greinerovi mast a vlčí kůži. Když si pak mastí Greiner za soumraku potřel tělo a přehodil přes sebe kůži, měl se proměnit ve vlka.

Výslech však odhalil, že Jean Greiner je slabomyslný a vymýšlí si historky, kterým sám věří. Po poradě se soud rozhodl, že Greiner je lykantropem a nikoliv vlkodlakem. Soud dále Greinera předal péči františkánských mnichů, kde měl setrvat až do konce života. Greiner tak měl štěstí, jelikož většina podobných případů končila upálením obžalovaného.

Nejtragičtější případ se odehrál v anglickém hrabství Staffordshire. V dubnu 1975 si tam sedmnáctiletý truhlářský učeň Andrew Prinold probodl srdce nožem ve strachu, že se mění ve vlkodlaka.

A jak se takový vlkodlak vlastně poznal? Mezi podezřelé rysy měly prý patřit například špičaté uši, vystrčené zuby a široké husté obočí, které se u kořene nosu spojovalo. Také dlouhé černé nehty s nádechem do červena či nezvykle dlouhý prostředníček měly být poznávacím znamením.

Vlkodlaci se údajně mohli zabít jen požehnanou kulkou a zaháněni byli větvičkami vlčího moru umístěnými nade dveřmi stavení.

Patří tedy postava vlkodlaka jen do říše bájí a pohádek, nebo se jedná o nemocné osoby s duševní poruchou? Také schopnosti jako sugesce, autosugesce a ovládání některých magických dovedností domorodých šamanů zde zcela určitě rovněž hrají svoji roli. A pak je tady samozřejmě též i strach z neznámého, který má každý člověk zděděný v genech po našich dávných předcích.

Ať už tedy na vlkodlaky věříte, nebo nevěříte, když uprostřed noci uslyšíte vlčí zavytí, asi i vám naskočí husí kůže...

 

napsal Petr Matura

foto: pixabay.com