Když jsem před pár lety viděla o Branišovském lese Bor několik děsivých dokumentů, řekla jsem si, že bych se tam chtěla také podívat. Všechny záznamy varovaly, že se tam shromažďuje negativní energie a že je možné tu potkat různá zjevení. Nemohla jsem se tedy dočkat, až si udělám výlet.

Musím říct, že jsem od návštěvy strašidelného lesa moc nečekala. I když jsem o něm už měla dost načteno a věděla jsem, že to není jen tak obyčejný les, nechtěla se mi věřit, že by se něco podivného stalo. Nepocházím z Českých Budějovic, takže jsem napřed vycestovala z Prahy vlakem a potkala jsem se s kamarádem na nádraží. Byli jsme domluveni, že u něj na pár dní přespím a mimo jiné se podíváme do strašidelného lesa.

Byl to stejný kamarád, který už v minulosti v onom lese vyfotil dost zvláštní fotku. Ptala jsem se ho mockrát na to, jestli fotku nějak neupravil, aby byla děsivější. Na fotce byla divná mlha a dost zřetelná postava z této mlhy. Přísahal ale, že to neudělal a že se tomu sám divil. Kdyby prý nevěděl, že tohle pochází přímo z foťáku, tak by se myslel, že se na fotce nějaký vtipálek vyřádil ve photoshopu. Ale byla to reálná fotka.

Vzhůru do lesa

Přešly asi dva dny, než jsme se vydali do lesa. Jeli jsme autobusem až na konečnou zastávku Máj – Antonína Barcala. Chtěli jsme jít do lesa na noc, takže si můj kamarád vzal foťák, s kterým chtěl ve tmě fotit bleskem. Já jsem si vzala kameru s možností infračerveného natáčení, což znamená, že černobíle snímá ve tmě nejbližší objekty. Dá se tak natáčet například noční zvěř. S tímhle vybavením jsme se rozhodli vydat se na noční procházku lesem.

Co všechno se tu mohlo objevit?

Podle všeho tu lidé slyšeli cizí kroky, šepot, ve tmě viděli červené oči. Zjevovat se tu měl černý muž – Pán lesa neboli Černý rytíř, který je popisovaný jako vysoký muž s dlouhým černým pláštěm. Ale také různá další zjevení „duchů“, kteří nenachází po smrti klid. Má se tady totiž nacházet Strom oběšenců, na jehož větvi si utáhlo oprátku hodně lidí. Pak ale větev místní uřízli a není jasné, který strom to přesně je.

Navíc se měly tu mohly dít další podobné události – jako třeba nezvyklé změny času, kdy vejdete do lesa v devět večer, hodinku bloudíte, a když najdete cestu ven, je třeba kolem třetí ráno. No, zkrátka jsem čekala, že by se mohlo stát něco zvláštního. Bedlivě jsem navíc pozorovala, jestli se budou baterky v mobilu nebo kameře rychleji vybíjet. Protože i to je znakem přítomnosti negativní energie. Stejně tak jako nepříjemné pocity.

Šli jsme pořád hlouběji do lesa

Jakmile jsme sešli z cesty pryč mezi stromy, začala jsem zakopávat. Nevzali jsme si baterky a svícení mobilem nebylo to pravé. Musela jsem tedy pořádně zvedat nohy, abych se nesvezla na zem i s kamerou. Navíc jsme museli dávat pozor, aby nás nešlehaly do tváří větve. Měla jsem pocit, že tady v tuhle hodiny nemáme co pohledávat. Nezdálo se mi ale, že by se před námi mělo „něco“ objevit.

Všimla jsem si ale toho, že se baterie v kameře začala docela rychle vybíjet, i když byla úplně nabitá. Normálně vydrží asi 5 hodin. Po hodině natáčení v lese už ale ukazovala, že zbývá ještě tak hodina a konec. Měla jsem s sebou ještě druhou pětihodinovou, ale byla to věc, která mě trochu překvapila. Kamarád vedle mě neustále fotil a blesk mě oslepoval světlem. Pokaždé, když navíc blesk zmáčknul, mohli jsme asi na sekundu vidět kolem sebe. Jenže jak to pořád blikalo, měla jsem mžitky před očima a docela mě to oslepovalo.

Umí se les napojit na to, co máte v hlavě?

Měla bych možná ještě dodat, že můj kamarád je z těch, kteří na duchy a podobná zjevení nevěří. Nechci tím vůbec říct, že člověk, který „na to nevěří“, nemohl vidět nikdy nic, zatímco člověk, který věří na přízraky, by jich tam viděl hned několik desítek. Jeho chování však samozřejmě odpovídalo jeho „přesvědčení“, pokud se to takhle dá říct. Čili dost obezřetně pochodoval lesem, fotil a někdy se dokonce ptal, zda tam někdo je. To se mi nezdá jako ten nejlepší přístup, protože pokud už nějaké entity opravdu existují, určitě to poslední, co se od nich dá očekávat, je přímá odpověď. Myslím si, že je daleko větší šance k sobě něco paranormálního přilákat spíše v momentě, kdy je člověk tichý, klidný a soustředěný.

Už jsem totiž třeba sama na sobě vypozorovala, že když jsem na podobných místech, je nejlepší zkusit se naladit na působení toho místa samotného. Někdo by zřejmě řekl, že pak už ale největší podíl na prožitém zážitku bude mít moje vlastní psychika a představivost. Ovšem viděla jsem, že i zkušení lovci duchů se snaží být na takových místech co nejvíc v klidu. Já sama sice žádnou zkušenost s duchem nemám – nebo o tom alespoň nevím –, ale vždy jsem byla citlivá na to, jak na mne nějaké prostředí působí. Ať už je to hřbitov, les nebo třeba dům. Tak jako i hudba může být radostná a pozitivní, ale i tíživá a dramatická, tak věřím, že každé místo na vás může působit nějakým dojmem, když mu nasloucháte.

Sledoval nás někdo?

Na jeden moment jsme se schválně rozdělili a byla jsem uprostřed lesa pár minut sama. A musím říct, že to bylo úplně něco jiného. Energie se hned změnila – to je něco, co můžete cítit, když někdo vejde do místnosti, nebo ji opustí. Kolem mě to bylo náhle úplně jiné. Nic zvláštního se ale za tu krátkou chvilku nestalo. Jenom jsem měla daleko větší pocit, že mě les začal pohlcovat a víc vtahovat od sebe. A upřímně nevím, co by se všechno dělo pak, kdyby k tomu došlo – možná, že by se mi něco zjevilo, možná ne. Takže si myslím, že bych mohla mít o dost silnější prožitky z tohoto lesa (a snad i zážitky), kdybych v něm byla v noci úplně sama.

Přesto jsme v jednom tichém okamžiku oba dva slyšeli docela zajímavé zvuky. Dost to připomínalo právě kroky, i když jsme věděli, že za námi nikdo nešel. Já jsem to ale přiřkla spíš divoké zvěři. Protože není nepravděpodobné, že člověk uprostřed noci nějaké to zvíře potká. Můj kamarád ale trval na tom, že to bylo jako lidské kroky. Dokonce si nebyl jistý, jestli nás někdo sledoval. Nikdo tam ale nebyl. A pokud ano, musel by se před námi dobře schovat. Ovšem můžeme se hádat o tom, co by kdo dělal v lese uprostřed noci. Potom už jsme se pomalu odebrali zpátky na cestu, kterou jsme přišli. A to byl konec naší výpravy do nejstrašidelnějšího lesa v Česku.

Přebírání fotek…

Potom jsme se vrátili domů a lesu jsme moc nevěnovali pozornost. V následujících dnech mi ale kamarád poslal některé fotky, které v lese vyfotil. Na některých z nich to vypadá, že jsou tam vidět podivné postavy. Těžko říct, jestli se jedná o realitu – jestli tam opravdu byly –, anebo jen lidskou představivost. Některé snímky nás ale docela vyděsily.

 

Napsala ŠT

Foto: archiv autorky